Vánoce v nás probouzejí citlivost, kterou jindy často ztrácíme. Jsme otevřenější radosti, doteku, slovu i přání. Právě v této otevřenosti se může nenápadně ozvat i Ten, který přichází tiše.
Atmosféra, která se kolem Vánoc vytváří, nás činí citlivějšími a vnímavějšími pro radost druhých. Zvlášť silně to prožíváme na Štědrý večer při rozbalování dárků. Některé udělají radost mně, jinými dárky zase mohu udělat radost druhým.
Radostí naplňují i pohlednice, dopisy s přáním krásných Vánoc a s ujištěním, že o sobě víme. V člověku se ozývá tichá důvěra: snad bude dobře. A právě to je chvíle, kdy jsme zvlášť oslovitelní. Nechme se tedy oslovit „slovem, které se stalo člověkem, aby přebývalo mezi námi“, jak píše na začátku svého evangelia Jan.
Snad je v těchto dnech milé vědět, že kromě lidí, kteří nám svou lásku projevují dárkem, pohledem či dopisem, je tu ještě Někdo, jehož láska je nekonečná, nezatížená vnucováním, plná svobody a podivuhodné něhy. A i když se často prohlašujeme za nevěřící, dotek a jemnost toho všeho nám tiše napovídají, že pravda je někde hlouběji.
My víme, že není slovo jako slovo. Jsou slova, která potěší, slova vtipná, radostná, ale i zraňující, tvrdá a plná bolesti. Slovo, které se nás o těchto Vánocích dotýká, je však Slovo věčné, Slovo plné lásky a dobroty. Tímto Slovem přišel sám Bůh proměnit svět. Přišel ho uzdravit.
Záleží jen na nás, zda se otevřeme a popřemýšlíme. Projevem tohoto otevření může být i to, že si podržíme nádhernou atmosféru Vánoc i pro všední dny. Nepůjde přitom jen o poetickou náladu a naladění na koledy, ale o připravenost ukazovat druhým lásku: přijímat, abych dával, dávat, abych dokazoval, že štěstí není v měšci, ale v srdci. Učit se mít rád, naslouchat, čekat, přemýšlet a důvěřovat.
Pán Bůh člověka miluje a dobro prokazuje bez vyhrazených dnů a bez úředních hodin. Celou historií lidstva volá: „Člověče, vrať se, čekám na tebe.“
Vánoční čas je krásný pro sníh i koledy, pro dárky i přání. Je však krásný především proto, že Bůh je v Ježíši Kristu blízko člověku.
