Neshody mezi věřícími křesťany nejsou nic nového a často právě naše překvapení vede k mylným závěrům. Větším problémem než samotný nesouhlas bývá šok, že k němu vůbec došlo, a sklon automaticky zpochybňovat motivy, zralost či věrnost těch druhých.
Loni jsem četl knihu, nad kterou stále přemýšlím: When Christians Disagree: Lessons from the Fractured Relationship of John Owen and Richard Baxter od Tima Coopera. Je to příběh, který jsem dosud neznal – o tom, jak dvě titánské osobnosti puritánské éry dopustily, aby se teologické rozdíly, ale především rozdíly v povaze a postoji, proměnily v trvalou propast mezi nimi. Kniha přináší mnoho poučení, včetně role, kterou hraje temperament v našich vnitřních evangelikálních sporech.
Ale snad nejdůležitějším ponaučením je toto: Věrní muži a ženy, kteří milují Krista a jeho církev, kteří chtějí vidět, jak se evangelium šíří a zakořeňuje, kteří zůstávají oddaní osobní zbožnosti, se nemusí shodovat v některých z nejdůležitějších otázek své doby.
Šok z neshody
To, co vídáme stále častěji – zejména při rozpadu evangelikálních spojenectví a koncích přátelství v uplynulé dekádě – není jen obyčejná neshoda. Ta se dá čekat. Šokující je spíš fakt, že k té neshodě vůbec dochází. Jako by nás samotná existence jiného názoru zasáhla více než jeho obsah. Mnoho křesťanů dnes předpokládá, že věrnost Písmu automaticky zajistí názorovou jednotu. Předpokládají, že pokud budeme dostatečně oddaní, dojdeme ke stejným závěrům – ať už jde o složité doktríny, politické uplatňování lásky k bližnímu nebo postoj církve k aktuálním kulturním výzvám.
A když se objeví rozdíly, zpochybňujeme nejen zralost nebo věrnost bratra či sestry, ale také upřímnost jejich víry. Skryté motivy se připisují těm, kteří kvůli svému původu, místu, kde žijí, nebo konkrétnímu způsobu, jakým aplikovali biblické úvahy na svůj kulturní kontext, prostě vnímají danou situaci jinak než my.
To se projevuje napříč evangelikálním spektrem. V otázce imigrace se debata o moudré a humánní politice zjednodušuje na hřích versus spravedlnost. Nesouhlasíte-li se svým sebejistým bratrem či sestrou, váš nesouhlas se stává důkazem duchovní nezralosti, kapitulace před hříchem nebo zaviněné neznalosti jak Písma, tak současné krize. Je to, jako by Jeffersonova věta o samozřejmých pravdách byla přenesena z Deklarace nezávislosti do vlastního čtení Písma. Je to tak jasné, že?
Ať už jde o prosazování zákona a zachování kulturní soudržnosti nebo vítání cizinců a milování bližního – již není prostor pro debatu o tom, jak nejlépe udržet rovnováhu mezi protichůdnými hodnotami, protože všichni jsou tak šokováni, že by jiný křesťan mohl učinit odlišné rozhodnutí.
Stejná dynamika se objevuje v otázkách klimatických změn a péče o stvoření. Křesťané ve Velké Británii a Spojených státech mají často diametrálně odlišné názory na to, jaké jsou naše povinnosti, a já jsem pocítil negativní reakce z obou stran. V Británii byli bratři a sestry v šoku, když jsem zpochybnil, proč anglikánská církev tolik tlačí téma klimatických změn. V USA zase zavládl šok, když jsem tvrdil, že péče o stvoření je pevnou součástí konzervativního křesťanského dědictví. (Je to u Tolkiena. Je to u Schaeffera. Je to u Teddyho Roosevelta, pro všechno na světě!)
Pokud jde o rasu a spravedlnost, pokud zpochybníte legitimitu nedávného zavádění DEI, budete obviněni z prosazování nadřazenosti bílé rasy. Pokud uznáte, že rasistické předsudky mohou formovat společenské struktury, jste rasový provokatér a kulturní marxista. Když jsou jediné dvě možnosti „v podstatě komunista“ nebo „v podstatě člen Ku-klux-klanu“, lze se divit, že upřímná konverzace mezi křesťany se stává téměř nemožnou? Takových příkladů bychom mohli uvést mnoho.
Jak vypadá vítězství?
Namísto útoků na ty, s nimiž nesouhlasíme, bychom měli hledat pochopení. V rozhovorech napříč denominacemi se snažím krotit domněnky o vlastní neomylnosti. Historie ukazuje, že církve i pastoři vždy zastávali různé politické postoje a štěpení v názorech na aktuální otázky není v křesťanském světě žádnou novinkou.Existence neshody nevyžaduje zlovolný motiv. Neznamená to, že jedna či druhá skupina ohrožuje církev nebo se prodává za světské uznání. Předpokládat to nejhorší – že bratr, který vidí něco jinak, je podvratný agent nebo součást nějakého koordinovaného úsilí nasměrovat církev k nebezpečí – znamená dělat zlo z toho, co bylo vždy normální: křesťané se prostě neshodnou na tom, jak vypadá věrnost!
Když se rozhlížím po pekelné krajině on-line křesťanské interakce, chci těm nejhlasitějším hlasům položit jednoduchou otázku: Jak vypadá vítězství? Myslíte si, že vůdci, proti kterým se stavíte, prostě zmizí? Že budou činit pokání v prachu a popelu a skloní se před vaším nadřazeným úsudkem? Že své církve zavřou? Že tak důkladně pošpiníte jejich pověst, že už nikdo nikdy nebude mít prospěch z ničeho, co řeknou? Že každý, kdo s vámi v jednom bodě souhlasí, automaticky v každém bodě zařadí na černou listinu je?
Rozdělování pastorů a vůdců na „bezpečné“ a „podezřelé“ kvůli rozdílům v politické prozíravosti nebo odepisování někoho kvůli jednomu politickému přešlapu či spornému postoji není známkou duchovní síly. Je to intelektuální nejistota. Zredukovat spoluslužebníka Kristova na jediný nesouhlas znamená ochudit sám sebe. Ti, kdo mají skutečně rozlišovací schopnost, zůstanou otevření tomu, co je užitečné, odmítnou to, co není, a odolají nutkání k plošnému zavržení. Neshody mezi bratry a sestrami jsou trvalou součástí církve. Vždycky tu byly a nezmizí.
Cesta vpřed
Nic z toho neznamená, že na rozdílech nezáleží nebo že nikdo nemá nikdy pravdu ani se nemýlí. To je relativismus. Pokrčení rameny nad každým sporem nás nikam nedovede.
Pokud je tomu tak, jak se posuneme vpřed? Doufám, že se zlepšíme v tom, jak co nejpřesvědčivěji a nejlaskavěji obhajovat naše postoje, přičemž zůstaneme otevření kritice a zdokonalování. Měli bychom očekávat, že věrní křesťané s námi mnohdy nebudou souhlasit. Uznáváme, že církve budou mít často odlišné instinkty, odlišné kultury, odlišné postoje. A kdykoli se neshodneme, měli bychom se snažit nepředpokládat to nejhorší o těch, jejichž závěry se liší od těch našich.
V dnešních evangelikálních občanských válkách nedojde k bezpodmínečné kapitulaci. K žádnému úplnému vítězství. K žádné nezpochybnitelné porážce. Zbývá nám tedy těžší a pomalejší práce: vyslechnout bratra nebo sestru, přesně určit skutečné místo neshody a modlit se za ty, s nimiž se neshodujeme. Skutečná síla se pak ukáže v bodech, kde dokážeme táhnout za jeden provaz.
Owen a Baxter se nikdy úplně nesmířili. To je varovný příběh, který Cooper vypráví. Ale strávili desítky let ve stejné zemi, sloužili stejnému Pánu a bojovali za svá přesvědčení. Ani jeden z nich nezmizel. A dnes si vážíme obou, i když oni si sebe navzájem vážit nemohli. To stojí za to si zapamatovat.
Trevin Wax je viceprezidentem North American Mission Board, hostujícím profesorem na Cedarville University a jedním z vůdců The Gospel Coalition.
Překlad: David Floryk
Zdroj: The Gospel Coalition
