Statisticky k jednomu z mála, případně jedinému setkání lidí s církví dojde o Vánocích. Jde o necelé dvě hodiny půlnoční mše svaté, u někoho možná o letmou návštěvu betlému a jesliček. Mohlo by se zdát, že za tak krátký čas – ve srovnání s celým rokem zcela nepatrným – se v lidech, kteří do kostela jen nahlédnou, nemůže stát nic. Jenže opak je pravdou.
Víra je odpovědí na víru. Víra je odpovědí na Boží pozvání, abychom se stali vědomou součástí jeho samého. S vírou to je jako s láskou – a té stačí první vteřina setkání. Buď mezi lidmi přeskočí jiskra, nebo ne. Když ano, moc lásky je začne proměňovat a láska v nich začne zrát. Než láska dvou lidí dozraje do toho nejsladšího plodu, trvá to roky, možná desetiletí – ale bez prvního setkání, bez první vteřiny zázraku by k žádnému zrání dojít nemohlo.
Můj nejmilejší kostel pochází z 8. století. Je malý, a navíc byl v první světové válce zasažen dělostřeleckou palbou. Lidé ho opravili, a tak se v něm pořád scházejí ti, kteří uvěřili v onu první vteřinu Boží lásky, jíž se odvážili říct své ano a vyjít jí vstříc. Všechno je tu prosté. Skoro dvanáct set let staré fresky světců si jistě vzaly za vzor někoho, kdo v té době žil v okolí – Svatý Petr je vinař, Svatá Magdalena žena, která barví látku.
Ježíš má možná podobu rybáře, který o pár kilometrů dál rozhazuje sítě, aby přinesl domů něco k snědku. Jednoduchost tohoto místa je doslova uzdravující. Nic tu nerozptyluje. Nic nekřičí domnělou velikostí. To hlavní je láska Boží a vztahy lidí, kteří si při bohoslužbě vyměňují pozdravení pokoje.
Jesličky, v nichž leží Boží Syn, jsou tím, co religionisté označují jako osu světa. V každých jesličkách, které potkáte, se děje to nejdůležitější, co tenhle svět zažil. Leží v nich malé dítě, které – jako každé jiné malé dítě na celém světě – lásku rozdává a po lásce touží. Nic pro něj není důležitější než vztahující se ruce mámy, táty, než jejich blízkost, něha, doteky, věrnost, ničím nevykořenitelná potřeba to malé dítě ochránit a dát mu to, co potřebuje.
Jesličky, to není nějaká pohádka. Každá máma tenhle příběh zná. Každý táta ví, co je stát vedle své ženy a těšit se narozením někoho, kdo je důkazem jejich lásky. Jesličky jsou také zrcadlem nám všem, že některé děti tuto blízkost nepoznají, ač své ruce napínají do prostoru, aby tam našly někoho, kdo je obejme, přivine a bude mít rád.
Jesličky nejsou sladkobolným vánočním příběhem. Ježíš, ležící v kolébce pod širým nebem, už ví, že musí dojít ke konci, v němž učiní největší zázrak všech zázraků. Z lásky ke svému Otci se dá přibít na Kříž, aby svou smrtí vykoupil svět a všem lidem bez rozdílu víry znovu ukázal, v čem tkví skutečný smysl života.
V čem? Taková otázka vás možná napadne nad jesličkami a v narvaném kostele při půlnoční. Ten, kdo prožil zázrak první vteřiny, v níž mu vstoupila do života láska, vám potvrdí, že smyslem takového života je právě láska, věrnost a ochota k oběti. Zázrak víry, který se v mnoha lidech o Vánocích poprvé v životě ozve, není nějakou emoční vlnou nad krásnou hudbou a rozsvíceným stromečkem. Zázrak víry, které člověk řekne své ano, ho zanechá rozechvělého, trochu zmateného a plného otázek.
Vzpomene si na lásku svého života, s níž to měl dost podobné. Odpovědí na lásku člověka k člověku a na víru, která se v nás právě narodila, není útěk, ale už z dětství nám známý pocit, že právě tady a s ním, ať už jde o člověka nebo o Boha, chci zůstat, chci mu dát svůj čas, svůj prostor, sebe sama. Bůh tenhle odvážný čin nikdy nezradí. Koho se dotkne paprsek víry, jen těžko zůstane stejný.
Narodil se Kristus Pán. Kdo? Narodila se láska a víra.
