Na obzoru je nové schizma. Bratrstvo svatého Pia X. plánuje krok, který může definitivně spálit mosty s Římem. Proč se strážci tradice rozhodli jít do otevřeného střetu s papežem Františkem a proč je tentokrát kritizují i ti nejkonzervativnější kardinálové?
Generální představený Kněžského bratrstva sv. Pia X., P. Davide Pagliarani, v únoru oficiálně potvrdil záměr vysvětit k 1. červenci nové biskupy. Jelikož k tomu však nemá souhlas Vatikánu, hrozí celému bratrstvu vážný kanonický postih. Svěcení bez papežského mandátu totiž vede k automatickému vyloučení z církve.
Bratrstvo má celkově problematickou historii. Založil jej francouzský arcibiskup Marcel Lefebvre v roce 1970, protože se nedokázal smířit se závěry II. vatikánského koncilu, zvláště s novou podobou liturgie, ekumenismem, mezináboženským dialogem a kolegialitou biskupů. V roce 1988 vysvětlil Lefebvre bez souhlasu papeže čtyři biskupy, což bylo deklarováno jako schizma a Lefebvre byl exkomunikován.
Papež Benedikt XIV. vstoupil do dialogu s Bratrstvem a z biskupů exkomunikaci sňal. Jednání pokračovala, ale v roce 2013 Bratrstvo vydalo prohlášení, ve kterém opět zdůraznilo své postoje ohledně koncilu. Papež František pak v roce 2019 svěřil dohled nad Bratrstvem Dikasteriu pro nauku víry. Bratrstvo nemohlo očekávat žádné větší ústupky. Papež František nehodlal rozšiřovat možnosti pro slavení předkoncilní liturgie, ale právě naopak rozhodl o dalších omezeních, protože se stávala zdrojem pro rozkoly v církvi.
Davide Pagliarani zdůvodnil nová svěcení pastorační nouzí. Opakuje stále tytéž argumenty: vše, co Bratrstvo koná, je vedeno starostí o spásu duší. V rozhovoru po svém zvolení v roce 2018 mluvil o tragickém úpadku církve, poklesu počtu kněží a úbytku praxe víry. Tvrdil, že Bratrstvo má všechny potřebné prostředky pro návrat k tradici. Chce diskutovat o autoritě II. vatikánského koncilu, protože se domnívá, že závěry koncilu byly chybně interpretovány, a musí proto být revidovány. Podmínka z Říma je však nezpochybnitelná. Koncil musí být přijat v kontinuitě s církevní tradicí.
Tradice jako živý organismus, nebo zkamenělina?
Spor spočívá v přístupu k tradici, kterou Bratrstvo chápe jako nezměnitelnou v čase, nikoliv jako kontinuitu nepopírající minulost otevřenou k současnosti a budoucnosti. Živá tradice čerpá z minulosti, je jí formována, ale nestaví hráze a nesnaží se zastavit čas. Bratrstvo se sice zaštiťuje spásou duší, ale v podstatě stále odmítá přijmout celé učení koncilu. Vzbuzuje tím kritiku i od příznivců tzv. tradiční (předkoncilní) liturgie. Obávají se, že budou zaškatulkováni do stejné skupiny, ačkoliv učení koncilu plně přijímají. Dominic White, dominikánský převor převorství Blackfriars v Oxfordu, hovoří o krajně pravicových tradicionalistech, kteří vnímají liturgii jako součást své ideologie, čímž působí zmatek a diskreditují většinu tradicionalistů. Pro ty přitom mše zůstává především zdrojem duchovní síly, nikoliv politickým vyjádřením.
Rozhodnutí Bratrstva světit nové biskupy kritizovali také konzervativní kardinálové Müller a Sarah, a dokonce i milovník tradiční liturgie kardinál Zen, jinak velký kritik synodální cesty církve. Kardinálové varují před rozkolem v církvi a připomínají, že pokud chce někdo bojovat za pravou víru, je to možné jen v rámci církve, nikoliv zvenčí. Dobře si totiž uvědomují, že pozice Bratrstva, které riskuje exkomunikaci, negativně dopadá i na ostatní tradičně smýšlející katolíky. Kardinál Zen má pro Bratrstvo asi největší pochopení, protože hájí jejich svobodu svědomí, což je paradoxní, protože právě učení koncilu o náboženské svobodě je pro Bratrstvo těžko přijatelné.
Bratrstvo zatím na svém rozhodnutí vysvětit nové biskupy trvá, protože dle jejich vyjádření nastal stav nutnosti, jinak by nedokázali adekvátním způsobem zajistit duchovní péči. Ačkoliv se v minulosti objevovaly zprávy ohledně možnosti uzavřít dohodu s Římem s tím, že by Bratrstvo získalo status personální prelatury, nyní se směřuje spíše k definitivnímu rozkolu. Zřejmě je pro ně důležitější vymezit se proti než přijmout fakt, že jejich spiritualita je jednou z cest v rámci katolické církve. Ostatně, nejsou jedinými, kteří nedokázali odolat lákavé představě, že bude mít kontrolu nad duchovním životem skupiny věřících, a zvolili cestu odděleného sektářství, nikoliv dialogu a nalézání kompromisu.
