Je křesťan povinen strpět křivdu? Co o tom stojí v Bibli? Někteří vykladači Bible si nejprve vytvoří nějaký názor a poté vyzobávají z Bible citáty, které jsou s jejich názorem v souladu, zatímco ostatní pominou. To není poctivé, pokusme se tedy o komplexní pohled.
Zastánci nenásilí, pacifisté, se opírají například o citát z Matoušova evangelia: „Slýchali jste, že bylo řečeno: Oko za oko, zub za zub. Já vám však říkám, abyste neodporovali zlému člověku. Když tě někdo udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou.Nebo o citát ze stejného evangelia, který pronesl Ježíš k apoštolu Petrovi: „Vrať svůj meč na místo. Všichni, kdo meč berou, mečem padnou.“
Opačně píše v epištole Římanům apoštol Pavel: „Vláda netřímá meč nadarmo; je přece Božím služebníkem, jenž po zásluze trestá pachatele zla. “
Proč Bible obsahuje tvrzení, která si jakoby protiřečí? Zdánlivá rozpornost Bible ilustruje skutečnost, že život je plný dilemat. Bible není a nemůže být zákoník, aby si v něm člověk jednoduše našel, jak se má za určitých podmínek správně zachovat. Rozmanitých situací totiž může být nepřeberné množství a každá vyžaduje jiné řešení. Člověk s mentalitou dítěte by chtěl jasné instrukce, aby odpovědnost za své konání mohl svrhnout na jejich autora. To je neuskutečnitelné, tak rozsáhlou Bibli by člověk nepřečetl za celý život.
Je nutné pečlivě vážit, kdy je pacifismus na místě. Zatímco vzdát se pomsty může přetrhnout nekonečný řetěz zla, tolerance zločince může mít opačný efekt. Tím, že proti němu nezakročím, pak dokonce ponesu určitý díl spoluviny na jeho dalších zločinech.
Ježíš strpěl křivdu až do krajnosti, aby dokázal, že se nebojí těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. Podobně ji strpěl i jáhen Štěpán a nepřeberné množství dalších mučedníků. Jejich smrt měla smysl, byla pochodní nám ostatním. Když apoštol Petr mečem bránil Ježíše před zatčením, Ježíš mu to rozmluvil. Patrně ne proto, že by chtěl pouze zabránit násilí, ale proto, aby Petr nezahynul spolu s ním. Ježíš věděl, že ho v Jeruzalémě čeká smrt a byl připraven ji podstoupit. Petr však nic takového nezamýšlel. Popsaná epizoda má jiný smysl, než jak ji pacifisté vykládají. Člověk se může rozhodnout strpět křivdu jedině sám za sebe.
Pacifismus se stal populárním v první světové válce. Vojáci na obou stranách západní fronty měli pocit, že je ta válka nesmyslná. Válka je vždy krutá, plná válečných zločinů na obou stranách. Nezúčastněnému pozorovateli se tak může zdát, že mezi válčícími stranami není rozdílu. To je hluboký omyl. Vinu na válce nese ten, kdo usiluje o rozšíření své moci – v Německu a Rakousku na začátku války vládlo válečné nadšení.
Brzy se ukázalo, jakou zhoubu pacifismus může způsobit. Daladier a Chamberlain svým zbabělým appeasementem v Mnichově dodali Hitlerovi kuráž k rozpoutání druhé světové války. K tomu jistě přispěla skutečnost, že Francie i Anglie byly ve srovnání s Německem slabě vyzbrojeny. I tato nedostatečná obrana byla ovocem pacifismu – hloupé domněnky, že když jednostranně odzbrojím, můj protivník udělá totéž.
Pacifismus je prezentován jako ušlechtilá myšlenka, která ve válce pomocí vyjednávání zachraňuje lidské životy. Agresor však takové vyjednávání chápe jako projev slabosti a stupňuje své požadavky. Výsledkem jsou pak mnohem větší ztráty na životech, jelikož agresor se krutě mstí.
Strpění křivdy je ušlechtilé, když se k tomu člověk rozhodne z vlastní vůle. Strpět však křivdu, která se děje někomu jinému, je podlé. Dobrovolné strpění křivdy je na místě, když přinese dobré ovoce. Není rozumné, když si ho agresor může vyložit tak, že se zříkáme svobody a dobrovolně se stáváme jeho otroky. Dobrovolné podvolení se agresorovi nese spoluvinu na jeho zločinech.
