Jaromír Nohavica se ve své nové písni opět stylizuje do role lidového glosátora, který se zamýšleným ironickým nadhledem komentuje společenské dění. Jenže právě v době, kdy statisíce lidí platí za Putinovu politiku životem, zní jeho „lehkost“ v podobě „za všechno může Putin“ spíš jako pohrdání než jako satira. A umělec, který si v Kremlu osobně od ruského diktátora převzal vyznamenání a nikdy se od něj jasně nedistancoval, se tak v podstatě sám definuje jako kulturní kolaborant.
Ústřední slogan písně „za všechno může…“ má být zjevně parodií na lidskou tendenci hledat jednoduché viníky složitých problémů. Taková kritika by sama o sobě mohla být částečně legitimní. Jenže právě výběr konkrétních „viníků“ odhaluje, že nejde o obecnou úvahu nad lidskou povahou, ale o velmi konkrétní, cílené gesto.
Zatímco politici, na které byla v posledních letech skutečně soustředěna velká část společenské frustrace – především již bývalý premiér Petr Fiala nebo exministr financí Zbyněk Stanjura – v písni zcela chybějí, objevují se jména Andreje Babiše, Vladimira Putina a nakonec i samotného Nohavici.
Tento výběr není náhodný a už vůbec není neutrální. V extrémně polarizované společnosti funguje podobná „legrace“ jako jasný signál, komu se umělec vysmívá a koho bere do ochranné náruče ironie – zvlášť když byla píseň vydána 9. 12., více než dva měsíce po volbách. A právě zde naráží na zásadní problém. Zatímco jméno Andreje Babiše může v písni fungovat jako symbol domácích politických sporů, použití Vladimira Putina jako pouhé součásti satirického sloganu je zcela mimo realitu, ve které dnes žijeme.
Formulace „za všechno může Putin“ totiž není žádná přehnaná zkratka – je to v mnoha ohledech pravdivý popis stavu světa. Vladimir Putin nese přímou odpovědnost za plnohodnotnou vojenskou agresi proti Ukrajině, zahájenou 24. února 2022. Válku, která vyhnala miliony lidí z jejich domovů, zabila nebo zajala statisíce otců od rodin, unesla desetitisíce dětí a zanechala nespočet dalších lidí těžce zraněných a nadosmrti traumatizovaných.
Ano, Vladimir Putin svým vydíráním a energetickou politikou zásadně přispěl k růstu cen energií v Evropě. Ano, jeho agrese destabilizovala trhy se zemědělskými komoditami, urychlila inflaci a zdražila základní potraviny. Ano, Rusko pod jeho vedením páchá sabotáže, šíří dezinformace a systematicky podkopává demokratické instituce po celé Evropě. To nejsou dojmy ani mediální konstrukty, ale doložitelná fakta.
A právě proto selhává Nohavicova snaha postavit Putina na stejnou úroveň jako domácí politické figury nebo dokonce sám sebe. Tímto gestem totiž relativizuje skutečné zlo, skutečné násilí a skutečné utrpení. Proměňuje válečného zločince v rekvizitu lidové písně, ve slovní hříčku, nad kterou se má posluchač pobaveně pousmát – a pokud nedokážeme být tak duchaplní a vnímat, co vše nám skutečně Putin způsobil, zkuste se vžít do role ukrajinského občana, který utekl například z Charkova a slyší tuto rádoby ironickou píseň v rádiu.
Tato relativizace je navíc o to problematičtější, že nejde o ojedinělý přešlap. Jaromír Nohavica v minulosti nikdy neskrýval své sympatie k Rusku a Vladimiru Putinovi. V roce 2018 si v Kremlu osobně převzal Puškinovu medaili a ani po zahájení války na Ukrajině ji nevrátil – s argumentem, že ji přece dostal „za zpívání, ne za válčení“. Jenže symboly mají svou váhu. A umělec, který se rozhodne tyto symboly ignorovat, nemůže zároveň předstírat morální nadhled.
Kdyby Vladimir Putin a jeho Rusko neměly imperialistické choutky a nenapadaly suverénní státy, svět by dnes vypadal jinak. Možná bychom se hádali o jiné věci – lidé si důvody ke sporům vždy najdou. Ale dnes můžeme s klidným svědomím říct, že za velkou část našich problémů skutečně může Vladimir Putin. A tvářit se, že jde jen o další položku v ironickém refrénu, není odvaha ani satira. Je to útěk před odpovědností a druh kulturní kolaborace.
Tak si přejme, aby se Jarek Nohavica vrátil ke zpívání o Těšínu.
