Kdybych měl někomu na jedné stránce z Bible ukázat, co to je křesťanství, zvolil bych nejspíš tento text. A dokonce si myslím, že kdyby měl Ježíš zvolit jeden krátký příběh, který by vystihl jádro toho, co přišel lidstvu zvěstovat, možná by zvolil právě toto vyprávění. Všimněme si, jak jsou vykresleny povahy všech tří aktérů a jak ani jediná věta není zbytečná. Toto podobenství je oknem, kterým vidíme přímo do Ježíšova srdce.
K Ježíšovi přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: „Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: ‚Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.‘ On tedy rozdělil majetek mezi ně.
Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával. Tu šel do sebe a řekl: ‚Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!‘ Vstal a šel k svému otci.
Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.‘ Ale otec nařídil služebníkům: ‚Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!‘ A začali se veselit.
Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: ‚Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.‘ Tu se (starší syn) rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: ‚Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!‘ Otec mu odpověděl: ‚Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.‘“
Podobenství o frustraci a žárlivosti
Tento příběh známe jako podobenství o marnotratném synu, ale mohli bychom ho nazvat i jinak: podobenství o frustraci a žárlivosti staršího bratra nebo podobenství o velkorysém otci, podobenství o odpuštění – a možná nejvýstižněji: podobenství o vzkříšení. Není totiž vůbec náhoda, že se tento text čte v době postní, která nás má připravit na porozumění tomu, co všechno znamená pojem vzkříšení. Klíčovým slovem tohoto příběhu je totiž otcova věta: Byl mrtev, a zase žije, byl ztracen a je zase nalezen. Odtud také pochopíme, proč se toto evangelium čte v neděli, která se jmenuje „laetare“ – tj.: veselte se.
Ten příběh, to malé rodinné drama, si můžeme v duchu přehrát se zaměřením na každou ze všech tří jednajících osob, vžít se do nich.
Někteří čtenáři nejprve soucítí s poslušným, řádným starším synem. Rozumíme jeho rozhořčení. Není to snad on, kdo má právo, aby mu otec dával přednost, odměňoval ho a dával ho za vzor? Když otec upřednostňuje toho, který nevděčně selhal, znamená to, že všechna ta poslušnost a řádnost hodného syna byla k ničemu? Jenže pokud se člověk takto ztotožní se starším synem, prozrazuje tím, že se řadí mezi ty, kterým Ježíš tento příběh vypráví, aby změnil jejich smýšlení: mezi farizeje, kteří si dělají nárok na odměnu za svou zbožnost a spravedlnost. Ta pro ně znamená víc než láska a milosrdenství. Jistě chápou, že jejich hříšní bratři potřebují konat pokání, obrátit se – myslí však, že oni obrácení nepotřebují.
Příběh nicméně ukazuje, že obrácení potřebují oba dva.
Řád versus svoboda
Příběh o dvou bratřích můžeme také číst jako příběh o dvou hodnotách, které bytostně patří sobě, ale které se navzájem odcizily. Starší bratr ztělesňuje řád a mladší svobodu. Mladší bratr ve své touze po absolutní svobodě jako by předjímal smrt otce: bere si ještě za jeho života své dědictví a vydává se do ciziny. Chce vzít svůj život do vlastních rukou. Ale protože mu chybí řád a odpovědnost, protože je nezralý, jeho podnikání, jeho očekávání a plány ztroskotají. Poté, co selhal, se vrací zpět. Motiv jeho obrácení není nijak ušlechtilý; má prostě hlad, jde za vidinou lepšího života. Nyní je dokonce ochoten vyměnit postavení syna za roli nádeníka. Po celou dobu svého návratu si v duchu připravuje kajícnou formuli a stále si ji opakuje: „Otče, zhřešil jsem proti Bohu i tobě, už nejsem hoden nazývat se tvým synem, přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků. Otče, zhřešil jsem proti Bohu i tobě, už nejsem hoden…“
Vrací se domů – a nyní nastává klíčový okamžik nejen pro něho, nýbrž i pro jeho otce a bratra. Kdyby otec chtěl morálně triumfovat, kdyby jej zahrnul výčitkami, kdyby na uvítanou řekl: „Teď se konečně ukázalo, kdo měl pravdu! Páníček se nám vrací! Podívej se na sebe, jak jsi dopadl, jak smrdíš a jak si špinavý!“ – tak by tím v jistém smyslu svého syna zabil. Dítě by v něm zřejmě definitivně ztratil, měl by skutečně jen dalšího nádeníka. Otec ho však nenechal ani dopovědět jeho kajícnou formulku a sevřel ho do náručí. Svou velkorysou láskou ho vzkřísil a zachránil, spasil.
Týž okamžik byl vzácnou šancí pro obrácení i druhého syna: kdyby podobně přijal svého bratra, nastal by skutečný happyend: oba by pochopili, že stejně jako svoboda bez řádu vždy nakonec ztroskotá, tak i řád nemůže žít bez svobody a bez radosti.
Starší bratr však není schopen svého bratra přijmout jako sourozence, ve své řeči k otci – v níž otce zahrne výčitkami a projevy žárlivosti – ho nazývá ten tvůj syn: „Když přijde tento tvůj syn, který prohýřil svůj majetek s prostitutkami…“ (mimochodem: o prostitutkách příběhu vůbec nebyla řeč, je to zřejmě typická vlastní sexuální fantazie zbožných, projikovaná na ty druhé).
A otec staršího syna v odpovědi nazývá „dítě“ – ano, zatímco mladší syn nejen skrze svou odvahu vydat se za dobrodružstvím a skrze své ztroskotání, ale především skrze své obrácení a přijetí se stal dospělým, starší bratr ve svém vzdoru zůstal infantilní, závislý a nezralý. Myslel jen na sebe, zůstal jako dítě kroužit okolo sebe a svých zájmů a přání, na budoucnost svého bratra nepomyslel. Odepsal ho ve svém srdci, podobně jako Kain se necítil „být strážcem svého bratra“, být za něj odpovědný. Ale my všichni jsme odpovědní za své bratry a sestry.
Touha přijmout lásku
Mezi sourozenci, mezi generacemi, mezi přáteli – a také mezi národy, kulturami a náboženstvími – může dojít k nedorozumění a konfliktům, ke střetu představ a zájmů. Udělali jsme opravdu vše proto, abychom se vžili do těch druhých, abychom je pochopili a přijali? Jsme ochotni odpouštět a smířit se?
Na cestě do otcova domu zní hudba a zpěv, radost ze vzkříšení. Syn, který zhřešil, v náhledu své bídy, v pokoře, v pravdě o svém ztroskotání, našel slova touhy po odpuštění a cestu k návratu. Promluvil i Otec, vyřkl uzdravující slova odpuštění a přijetí, Starší syn ale nechce hovořit, nechce vejít do společenství radosti ze smíření. Zůstává uzamčený ve své spravedlnosti.
Toto je jádro podobenství: Řád bez svobody není schopen pochopit a přijmout lásku. Kdežto svoboda (byť ve tvaru hříchu) je láskou uzdravena a vykoupena.
Ježíš se obrací k hříšníkům. Hledá u nich svobodu k lásce, pokoru, otevřenost pro milost. Kdežto u lidí řádu, lidí neotřesitelných náboženských jistot, nevidí žádnou otevřenost vůči živému Bohu. Zůstali nedospělými, neobrácenými.
Ježíšovo evangelium zvěstuje všem: Láska vstupuje do světa, obraťte se, otevřete jí brány… Kdo byli mrtví, ať ve svém hříchu, nebo ve své jistotě o své spravedlnosti a odsuzování druhých, vstaňte z hrobů k novému životu. Změňte smýšlení.
Papež František stále opakuje (a dráždí tím farizeje naší doby, jako Ježíš tím podobenstvím dráždil farizeje své doby): všichni jsme hříšníci a smíme jimi být. Všichni, jsme-li poctiví a upřímní, si musíme přiznat své slabosti, selhání, nedokonalosti. Jen před jedním hříchem se opravdu chraňme: nemějme pyšné a zatvrzelé srdce. Buďme chápaví a milosrdní, jako je milosrdný náš nebeský Otec. Odpouštějme a bude nám odpuštěno, dávejme a dostaneme. Neřiďme se zásadou odplaty: Jak ty mně, tak já tobě, nýbrž mysleme na Boží velkorysou trpělivost s námi: jak Bůh mně, tak já tobě.
Pyšné a tvrdé, posuzující a odsuzující srdce je studené jako smrt. Ježíš je vzkříšení a život.
