Jidáš Iškariotský je zneklidňující postava. Ježíše dobře znal, setkal se nejen s jeho učením, ale především s jeho osobností a viděl zázraky, které Ježíš dělal. Jeho slabinou byl však vztah k penězům. Víme o něm, že měl na starosti společnou pokladnu učedníků a že z ní kradl. A v otázce, kterou položil velekněžím: „Co mi dáte, když ho zradím?“, vidíme jednoznačný motiv, proč chtěl Ježíše zradit. Zisk.
Třicet stříbrných, které mu byly za zradu nabídnuty, byla cena otroka nebo také čtyřměsíční plat. Nejednalo se o čistě symbolickou cenu, ale ani o astronomickou částku, spíše o něco, čemu dnes říkáme „rychlé peníze“. Můžeme se domýšlet, že dalším důvodem jeho selhání byla frustrace z toho, že Ježíš nenaplnil jeho očekávání a nestal se politickým osvoboditelem, ale nic víc než „Co mi dáte, když ho zradím?“ v Písmu nečteme. Mám za to, že tato krátká a zároveň morálně velmi nízká zmínka v Písmu není nadarmo. Ukazuje, jakou sílu mají peníze a čeho jsme schopni – zradit přítele pro jeden měsíční plat.
Bylo by lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil…
Když Jidášovi dojde, co provedl, své selhání nebagatelizuje. Jasně vyzná, že zhřešil, pojmenuje svůj hřích a vmete velekněžím a starším, že Ježíš byl nevinný. Otázkou je, zda se jednalo o skutečné pokání a jak to srovnat s Ježíšovými slovy, že pro toho, kdo zradí, by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil. Otázka se stává ještě těžší, když známe paralelní příběh, a to příběh Petrova zapření. Proč Petrovi odpuštěno bylo, zatímco Jidášovi zřejmě ne? Nebo bylo odpuštěno i Jidášovi? Co více měl Jidáš pro odpuštění udělat?
Někteří Petra omlouvají tím, že jednal impulzivně, a když přišla trojí otázka, prostě selhal. Tedy ano, zhřešil, ale nevědomky, byť se předtím chlubil, že kdyby všichni odpadli, on nikdy. Oproti tomu si Jidáš podle některých svůj čin dobře promýšlí a láká ho z něj zisk. Nejde o nic impulzivního ani nečekaného. Jidáš se otevírá zlu, s nímž už předtím zápasil – konkrétně s láskou k penězům.
Jenže tato odpověď je zavádějící, protože vychází z představy, že existuje určitá míra hříchu, kterou když překročíme, už není cesty zpět. Vyznívá z ní, že Ježíš zemřel za hříchy, které člověk udělá nevědomky, impulzivně, ale ne za ty, které udělá vědomě a promyšleně. Jinými slovy: Boží milost ano, ale jen do určité míry. Slabost a strach, jak to vidíme u Petra, jsou odpustitelné, zrada a kalkul, jak to vidíme u Jidáše, už nejsou. Jidáš byl přece jen horší než Petr, a proto si zasloužil odsouzení.
Rozdíl však nebyl v tom, kdo zhřešil více, ale v tom, jak se Petr a Jidáš ke svému hříchu postavili. Pavel píše o dvojím zármutku: „Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat, zármutek po způsobu světa však působí smrt.“ (2 Kor 7,10)
Když to přeneseme do srovnání Petra a Jidáše, u Petra vidíme zármutek podle Boží vůle, který vede k životu, u Jidáše zármutek, který působí smrt. Petr říká: „Selhal jsem, ale půjdu zpět k Ježíši.“ Jidáš říká: „Selhal jsem, pro mě už není cesta zpět.“ Za oba Ježíš zemřel, oba padli hluboko, ale jeden uvěřil, že i z té hloubky vede cesta zpět.
Proč se každý člověk neobrátí zpět? Proč je pro něj tak těžké přijmout milost?
Přijmout milost je někdy těžší než zůstat v pocitu viny. Jidáš totiž svou vinu částečně řeší: vrací peníze, obviní zákoníky a kněze, že prolili nevinnou krev, veřejně se ke svému skutku přizná a nakonec se potrestá sám tím, že si vezme život. To není málo. Jenže milost nás nutí přijmout, že nemůžeme udělat nic jiného než přijmout odpuštění, a tím přiznat, že jsme naprosto závislí. A to zraňuje naši pýchu.
Přece to nemůže být tak snadné. Nepůsobí Jidášovo vyrovnání se s vinou a selháním patetičtěji, pravdivěji než to Petrovo? Petr si poplakal, poté se setkal s Ježíšem, ten mu trojí otázkou připomenul jeho selhání, a bylo to. Žádný opakovaný návrat na chrámové nádvoří, kde by uvedl své zapření na pravou míru, jen odpuštění. Jenže právě toto je Boží milost.
Jidáš, stejně jako Petr, je v každém z nás. Nikdo z nás není imunní vůči pokušení zrady, peněz ani společenské prestiže, dokážeme hřešit vědomě i impulzivně. Tragédie Jidáše není jen v tom, co udělal, ale spíše v tom, jak naložil se svou vinou.
A to je nakonec i otázka pro nás. Ne zda někdy selžeme – v tom jsme si s Petrem i Jidášem až příliš podobní. Ale komu uvěříme ve chvíli, kdy selžeme. Zda budeme věřit svému hříchu víc než Boží milosti. Nebo Boží milosti víc než svému hříchu.
