Chystáte se darovat svému blízkému knihu? Nebo snad nějaké nahrávky? Vstupenku na koncert či výstavu? Tak pozor. Ne všechna umělecká setkání totiž přinášejí radost nebo útěchu. Některá překvapí svou syrovostí, jiná znejistí, další nás postaví před otázku, kterou jsme si klást nechtěli.
Kdysi jsem dostala od přítele k Vánocům knihu Egypťan Sinuhet. Přítel se mě zároveň ptal, jestli jsem někdy měla při čtení pocit, že tohle už autor vážně přehnal a kniha málem letěla do kouta. V tu chvíli mě napadlo několik pasáží z románu na Západní frontě klid, ale to bylo asi tak všechno. Po letech jsem k tomu přidala pár odstavců právě z Egypťana Sinuheta a Peněz od Hitlera.
U posledně zmíněného titulu jsem měla sto chutí napsat autorce, jestli to vážně bylo nutné. Jsem laskavý, ale poměrně citlivý čtenář a podobné knihy (byť mistrovsky napsané) by snad měly mít na první straně varování. Proč, proboha?! Taková hrůza! Já vím, já vím… ale, že se nestydí, takhle to napsat! To je, to je… a čtečka málem letěla do kouta. Ne, že by na tom nějak zvlášť záleželo, ale už jsem to paní Denemarkové odpustila. Tehdy jsem si kladla otázku, kam až je možné zajít a jestli ten útok surově drsným slovem na nicnetušícího čtenáře není ve výsledku spíše kontraproduktivní. Mezi námi, přiznám se, že jsem odvahu na dočtení knihy hledala poměrně dlouho. A to píšu při vší hluboké úctě k nevinným obětem odsunu a holokaustu.
Od té doby jsem na nic podobného nenarazila. No, možná bych mohla ještě zmínit výstavu velkých plakátů, které visely na betonové zdi pod Letnou. Když jste projížděli tramvají směrem na Strossmayerovo náměstí, mohli jste se podívat na: Co mi můj otec strkal do vaginy. Tak nějak se totiž jmenovala ona výstava. Nejspíš jsem nebyla jediná, koho skupinka vyobrazených předmětů děsila, a tak výstava velmi rychle zmizela z veřejného prostoru. Říkala jsem si, že soudnost přece jen ze světa nezmizela a že se místo uvolní třeba pro nějaké zdařilejší pojetí problému. A to píšu s veškerou úctou ke všem obětem odporného sexuálního násilí.
Před pár dny jsem byla znovu konfrontována s drsnou realitou, která tak trochu rozčísla předvánoční atmosféru a trumfla oba výše zmíněné zážitky. Můj kamarád, kapelník, mi dal k posouzení jejich novou píseň. Bez varování. Název skladby zní Rudá voda. První sloka ubíhala poměrně klidně a pak přišel náraz do zdi v podobě refrénu. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. No, to si snad… Ono to tam opravdu je! Při další sloce už jsem neudržela proud slz a jen přemýšlela, kdo z písně je na tom hůř. Malý chlapec? Matka, která nevěděla, co dál? Kamarádka, která věřila iluzi? Bylo toho na jeden poslech opravdu hodně.
Protože jsem muzikant, řešila jsem i praktickou stránku věci. Kde to proboha chtějí hrát? Vždyť se jim na koncertě všichni rozbrečí a budou úplně mimo. A kterou píseň by bylo vhodné hrát po tomhle neskutečně emocemi nabitém, drze přímém, otázky vyvolávajícím, nádherném, krutém, nemilosrdném, něžném, opravdovém kvalitním kousku? Napsala jsem kamarádovi, že se píseň povedla, něco tak intenzivního už jsem dlouho nezažila, že mi zkazil den a že mu za to děkuji.
Ze všech stran na nás dnes útočí ploché, nicneříkající, prvoplánově zábavné příspěvky ve formě textů, obrázků, videí, reelů apod. Brbláme, že ztrácíme drahocenný čas sledováním „hovadin“ a voláme po kvalitě. Na druhou stranu, máme dost odvahy a chce se nám nechat se vyšoupnout z komfortní zóny a dát s sebou cloumat mnohem širším spektrem emocí? Zabývat se myšlenkami, které nečekaně rozsekají zaběhnutou rutinu? Chceme dát šanci kontroverzním dílům ne pro ně samotné, ale kvůli často ozdravnému efektu, přicházejícímu po jejich prezentaci publiku?
Já jsem se rozhodla to nevzdat. Po mystickém díle Mistr Leonhard mého oblíbeného autora Gustava Meyrinka, jsem se rozhodla zariskovat a octnout se na Ostrově doktora Moreaua. A tak vám přeji poklidný advent a šťastnou ruku při výběru vánočních dárků – hlavně těch uměleckých.
