Za jedním rabínem jednou přišla mladá dvojice s prosbou, aby je oddal. Když si spolu sedli, mladý muž řekl: „Rabbi, namítal byste něco proti drobné změně ve svatebním obřadu? Místo abyste nás prohlašoval za manžele ‚dokud nás smrt nerozdělí‘, mohl byste to formulovat tak, že jsme manžely jen tak dlouho, dokud trvá naše láska? Mluvili jsme o tom a oba máme pocit, že kdyby se stalo, že se přestaneme milovat, nebylo by morálně správné spolu zůstávat.“
Rabín odpověděl: „Ano, námitky mám – a nic se měnit nebude. Vy i já víme, že existuje rozvod. Víme, že mnohá manželství dnes netrvají až do smrti. Ale řeknu vám toto: pokud vstupujete do manželství s postojem ‚kdyby to nevyšlo, rozejdeme se‘, pokud vnitřně ‚nevybalíte všechna svá zavazadla‘, pak vám vztah téměř jistě nebude fungovat.‘
A pokračoval: ‚cením si vaší touhy nebýt pokrytci. Ale musíte pochopit, že manželství znamená i závazek přijímat frustrace a zklamání, která nevyhnutelně patří ke vztahu dvou nedokonalých lidí. Už tak je dost těžké udržet manželství, i když mu dáte všechno. Pokud je ale část vás ve vztahu a část stojí mimo něj a posuzuje, zda to ještě stojí za to, pak prakticky nemáte šanci.“
Dokud to mezi námi bude žhnout, chceme být spolu
V písni I Am a Rock od Simona & Garfunkela se zpívá: „Kdybych nemiloval, nemusel bych plakat.“ Jak ale láska souvisí s pláčem? Láska je přece krásná, dodává životu energii. Nemilujeme se proto, abychom trpěli – a už vůbec ne v manželství. Není blíže pravdě vášnivé vyznání z Písně písní: „Láska je žár ohně, velké vody ji neuhasí“?
Kdybych nikdy nemiloval, nikdy bych nemusel plakat…
Nikoho se nedotýkám a nikdo se nedotýká mě…
Jsem skála, jsem ostrov… a skála necítí bolest a ostrov nikdy nepláče.“
(z písně I Am a Rock, Simon & Garfunkel)
Přesně takto vnímali lásku oni mladí lidé: dokud to mezi námi bude žhnout, chceme být spolu. Bolest a nepříjemnosti, které mají potenciál naši lásku uhasit, ale nechceme, to se raději rozejdeme. Bolest podle nich do lásky nepatří – zvlášť bolest způsobená tím druhým.
Simon & Garfunkel to v písni vyjádřili slovy: „Jsem skála, jsem ostrov… a skála necítí bolest a ostrov nikdy nepláče.“ Abych tohoto stavu dosáhl, musím si od druhého držet odstup. Jinak řečeno: lásku ano – ale jen do určité míry.
Citový odstup jako strategie přežití
Četl jsem studii psychologa Arno Gruena, který porovnával dobu před třiceti lety a dnešek. Nedokážu posoudit její přesnost, ale uvádí toto: „Před třiceti lety byly citový odstup a neschopnost prožívat radost považovány za příznaky poruchy. Dnes jsou lidé přesvědčeni, že citová angažovanost vede ke katastrofě a že citový odstup je způsob, jak přežít.“
Jenže láska, o které mluví Bible – láska, která má svůj vzor v Boží lásce – si žádný odstup nenechává. A tady přichází realita, kterou neradi přiznáváme: Ruku v ruce s láskou jde – možná paradoxně – bolest. Ne proto, že si chceme ubližovat, ale proto, že se učíme jít spolu životem a narážíme nejen limity svoje, ale i svého partnera. Obrušujeme se. Neseme spolu dobré i zlé.
Učíme se myslet méně na sebe a více na druhého. Učíme se milovat nejen „protože“, ale někdy i „navzdory“. Řečeno slovy Písně Písní, do žáru lásky přicházejí velké vody, a ty mají tendenci lásku ochladit. Ale právě tehdy se ukazuje, na jakých základech láska a manželství stojí. Zda jen na sympatiích – nebo na něčem hlubším.
Ještě jednou Píseň Písní:„Kdyby za lásku chtěl někdo dát všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání.“ Jsou věci, které se nedají koupit. A jednou z nich je láska. Koupě znamená, že zaplatím – a je hotovo. Prodávajícího nezajímá můj vztah k věci. V lásce je to jinak: abych „získal“ druhého, musím dát sám sebe. A aby láska fungovala, musí se toto vydávání se dít z obou stran.
„Polož si mě na srdce jako pečeť, jako pečeť na své rámě. Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky. Její žár je žár ohně, plamen Hospodinův. Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví. Kdyby za lásku chtěl někdo dát všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání.“
(Píseň písní 8,6–7)
Největší příklad takové lásky vidíme v Kristu. Dal sám sebe, protože nás miluje. A jeho láska bolela, protože byla spojena s obětí. Právě na něm chceme stavět i naše vztahy. Nejen na jeho učení jako „návodu“, ale na živém vztahu s ním, který nám dává sílu. A pak se nemusíme stát jeden druhému skálou a ostrovem. Můžeme se stát zátokou a přístavem.
