Jednodenní výlet se synem do přírody k řece Sázavě měl být jen dobrodružstvím. Kdo by čekal, že se i zde setkáme s hluboce zakořeněnými a společensky tolerovanými stereotypy!
Bylo to v květnu, počasí jako stvořené pro vandr. V pátek večer jsem sedla k mapě, jízdním řádům, došla nakoupit, sbalila velkou krosnu, ve které jsem kromě jídla, ešusů, malé bomby na vaření, náhradního oblečení pro dítě a dalších nezbytných věcí na celodenní výlet měla také dostatek vody, která se dost pronese.
V sobotu ráno jsme se synem sedli na vlak, který nás odvážel do přírody, k řece Sázavě. Cestou jsme hráli karty, šachy, povídali si. Po výstupu z vlaku nás čekala cesta lesem, návštěva zříceniny a také jízda přívozem. Prostě žádné chození po nákupním centru nebo zbytečné zírání do mobilu.
Ačkoliv jsme s sebou měli jídlo na „čundr vaření“, rozhodli jsme se před tím, než si upečeme buřty, ochutnat polévku v tamní restauraci.
Objednali jsme si a já se zaposlouchala do rozhovoru mužů u druhého stolu. Zaujalo mě totiž jedno slovo. Výluka. Omluvila jsem se, že poslouchám cizí hovor, ale vzhledem k tomu, že cestuji s dítětem, ráda bych věděla, které trati se výluka týká. Měla jsem totiž rozpočítanou trasu tak, aby ji můj osmiletý syn ušel. Pan restauratér, který zrovna přišel, mi začal vysvětlovat, že když půjdu takhle a takhle… Během chvilky mi bylo jasné, že mluví o něčem úplně jiném. Snažila jsem se mu vysvětlit, že naše trasa vede jinudy, než se mi snaží podsunout. Během chvilky se na jeho tváři objevil známý výraz říkající: Zase jedna chytrá ženská. Po pár dalších větách na téma cesta na vlak se ke mně otočil zády se slovy: „No jo, matka s dítětem.“
Všechno se snažil zachránit docela sympaticky vyhlížející muž z jeho „partičky“ tím, že si ke mně přisedl s mobilem a s výrazem říkajícím: Nebojte, ještě jednou a pomalu a bude to v pořádku, mi začal v mobilu ukazovat mapu a vysvětlovat. Jenže v tom si uvědomil, že jsem celou dobu měla pravdu. Pan restauratér, ač místní, si totiž spletl názvy dvou nádraží, ležících na jiných tratích, avšak vedoucích paralelně podél řeky.
„Takže mu to řeknete? Řeknete mu, že jsem měla celou dobu pravdu a že nejsem blbá matka s dítětem?“
Jenže zázrak se nekonal. Naopak. Nastala věc, zcela běžná. Pán se projevil jako standardní pisatel hejtů, které se objevují pod články, týkající se např. práv žen na spravedlivější rozdělení domácích prací nebo ocenění ženské práce jako nezbytného a stále málo doceněného přínosu pro společnost. Prostě jako zbabělec.
„No, když, víte. Vás neznám, jenže k němu na pivo sem chodím denně, a to bych s ním pak nevydržel. No, a jinam chodit nemůžu, tady točí nejlepší.“
Zkrátka a dobře. O jednu blbou matku s dítětem na zeměkouli víc nebo míň, hlavně, že se točí.
