Papež František odešel symbolicky v den po Slavnosti Zmrtvýchvstání Páně, v čase, kdy si celý svět připomíná naději na nový život. Za sebou zanechal odkaz hluboké lidskosti, důrazu na solidaritu a mír, který ukazoval zejména svým přístupem k lidem trpícím válkami či sociálním vyloučením. „Jsme chudáci, když přestaneme snít,“ napsal kdysi básníkům. Jakou budoucnost nám jeho poselství ukazuje?
Symbolický den úmrtí papeže Františka, který následoval bezprostředně po Slavnosti Zmrtvýchvstání Páně, tedy druhý den velikonočního oktávu, představuje pro nás zvláštní znamení. Jako by nám tím Kristus vzkazoval: „Následuj mě ve smrti i ve vzkříšení.“ Papež František si nedávno prošel těsnou blízkostí smrti, a právě v době, kdy se očekávalo, že jeho křehké zdraví se bude krůček po krůčku zlepšovat, rozhodl Bůh jinak. Silná symbolika velikonočních událostí a probíhajícího Svatého roku poukazuje na mimořádný význam Františkova pontifikátu.
Papež, v době svého zvolení považovaný spíše za konzervativce, přinesl mnoho nového a oslovil celý svět přístupem, který tradičně nebyl spojován s papežstvím. Jako správný konzervativec však nepřišel s žádnou názorovou revolucí; svými činy pouze připomínal slova evangelia. Parafrází slov evangelisty Matouše (5,17): „Nepřišel jsem zákon popřít, ale naplnit,“ se papež František znovu a znovu zastával lidí chudých, nezaměstnaných, nemocných, migrantů – lidí vytěsněných na okraj společnosti, slovy Písma: těch maličkých. Až s úsměvem můžeme konstatovat, že za progresivce je označován někdo, kdo bere slova Písma vážně a do důsledků.
V řeči symbolů připomenu ještě jeden, méně zmiňovaný symbol. Devítiletý Mahmúd Adžúr tiše hledí na vítězné fotografii letošní soutěže World Press Photo. Při útěku před izraelským úderem v Pásmu Gazy přišel o obě ruce. Porota vybrala tento snímek kvůli silné kompozici, pozornosti věnované světlu, a také tématu, které vede k zamyšlení. Při pohledu do tváře malého Mahmúda si můžeme naléhavě připomenout apely papeže Františka na ukončení válek po celém světě. Se stejným důrazem, s jakým odmítal kulturu na jedno použití, kterou označoval za skartační, naléhal na ukončení všech válek a vyzýval k mírovému řešení.
V letošním poselství Urbi et orbi František vzpomněl všechna místa, kde v současnosti probíhají války a ozbrojené konflikty, a vyzval všechny, kteří nesou politickou odpovědnost, aby nepodléhali logice strachu, ale využili dostupné zdroje k pomoci potřebným. Soucitný František dokázal v roce 2019 pokleknout a políbit nohy politickým lídrům Jižního Súdánu, aby je povzbudil při plnění mírových dohod.
Ačkoli byl vždy papež tím, kdo přijímal návštěvy diplomatů, František se osobně, po zahájení ruského útoku na Ukrajinu, vydal na návštěvu ruského velvyslanectví, aby apeloval na mír. „Už nikdy válku,“ prosil v modlitbách za mír a kritizoval obchody se zbraněmi. Jeho postoj k ruské agresi byl v našem prostoru přijímán s rozpaky. Falešní mírotvůrci zneužívali jeho výzvy, zatímco ostatní si byli vědomi omezených možností spravedlivého řešení situace, kdy Vladimir Putin nechce slyšet o ničem jiném než o kapitulaci Ukrajiny.
Papež František měl vždy před očima trpící. Zdůrazňoval, že Bůh je milosrdný, že Boží spravedlnost je milosrdná. „Nerozdělujme, pomáhejme si navzájem, buďme soucitní.“ František svými slovy i činy ukazoval, co znamená síla ukrytá ve slabosti. Ukazoval směrem k budoucnosti. Jakou budoucnost chceme vytvářet, když nebudeme ochotni nést navzájem svá břemena, když se budeme dívat jen na vlastní prospěch a nebudeme ochotni akceptovat, že jsme součástí stvoření, za které jsme odpovědni všichni společně? Právě z tohoto vědomí vycházelo jeho naléhavé volání k ochraně stvoření. Jako východisko ze současné krize považoval právě bratrství a péči o stvoření.
Zvláštní světlo ozařuje dětskou tvář s jemně sklopeným pohledem, tvář malého Mahmúda, zraněného, trpícího dítěte. Mahmúd ztratil paže, neztratil však budoucnost. Podstoupil léčbu a nyní se učí používat nohy na některé úkony. Sní o tom, že dostane protézy a bude žít jako ostatní děti. Je jedním z těch maličkých, jejichž utrpení věnoval papež František tolik pozornosti. Mimo jiné také pravidelně večer volal do jednoho osamělého kostela v Gaze a ptal se na situaci věřících, kteří se zde ukrývali. Na utrpení obyvatel opakovaně poukazoval a naléhal jak na propuštění rukojmích držených Hamásem, tak na zastavení izraelských útoků.
Mahmúd ztratil paže, neztratil však schopnost snít. „Jsme chudáci, když přestaneme snít, jsme chudáci,“ napsal František v dopise básníkům. „Člověk, který ztratil schopnost snít, postrádá poezii, a život bez poezie nefunguje.“ Neotřelý Františkův přístup, jeho prostý styl, empatie, soucit, blízkost lidem v těžkých situacích, zranitelným a opomíjeným – právě jeho lidskost a vřelost oslovovala lidi napříč kontinenty a vyznáními.
Papež František nepřišel převracet pořádky, jen důrazně připomínat mnoho z toho, na co často zapomíná svět, čemu my sami nevěnujeme pozornost, protože se příliš utápíme v každodennosti a dbáme více na formu než na obsah. Mahmúd ztratil paže, a my se můžeme ptát: Co musíme ztratit my sami, abychom se přestali bát budoucnosti a dokázali o ní snít?
