Ráno jsem vstala včas. Všechno jsem v klidu stihla – svou pravidelnou modlitební chvíli, hygienu i líčení. Oblékla jsem se a vypila svůj ranní přesličkový čaj. Na telefonu mi vyskočila esemeska s prosbou o pomoc. Dotaz, jestli stíhám a mohla-li bych vyzvednout nějaké vytisknuté materiály z copycentra. Někdo na to včera večer zapomněl. Odpověděla jsem, že jasně, mohla.
Konference pro ženy, která mě ten den čekala, začínala snídaní dobrovolnic. Věděla jsem, že i kdybych přišla později, o nic důležitého nepřijdu. Doběhla jsem proto do copycentra, abych zjistila, že otevírají až za čtvrt hodiny. Proč jsem tak spěchala? Procházela jsem se po ulici a snažila se mentálně připravit na celý dnešek.
Konference pro ženy je opravdu dost důležitá událost. Člověk, který tam má mluvit před ženským publikem, potřebuje být připraven nejen na svou promluvu a všechny rozhovory, ale také musí nějak vypadat. Strávila jsem docela dost času úvahami o tom, co si obleču. Nemělo by to být nic nedbalého, ale zároveň bych se ani neměla přehnaně naparádit. Rozhodně bych se nechtěla stylizovat do mladší postavy, ale taky ne do babičky. Žádná žena přece nechce vypadat starší, než opravdu je. Často ani nechce vypadat starší, než se sama cítí, což může být dost velký rozdíl. Prostě jsem potřebovala vypadat tak akorát.
Přecházela jsem sem a tam po ulici a doufala, že jsem to trefila, nebude mi zima ani vedro, nebudu moc nápadná, ale přitom potěším oko. Dýchala jsem zhluboka a pro jistotu jsem si zkontrolovala, že mám v kabelce papír s osnovou semináře, který povedu. Byla tam i rtěnka a pudřenka, a to bylo vše podstatné, co jsem s sebou potřebovala dnes mít.
Konečně otevřeli copycentrum, našli mou zakázku, vydali mi ji a já jsem rychlou, trochu nervózní chůzí zamířila k zastávce tramvaje. Uvažovala jsem, která linka mě zaveze nejblíž. Přece jen čas kvapil, snídaně minula a další body programu jsem potřebovala stihnout. Blížila jsem se k zastávce a viděla přijíždět tramvaj. To by mohla být pětka, ta by se mi hodila, blesklo mi hlavou a dala jsem se do běhu.
Na podpatcích se špatně běhá a já to moc neumím. Jenže představa, že mi tahle tramvaj ujede a já budu kdovíjak dlouho čekat, než pojede další, mi dodávala sílu i odhodlání. Zdrhala jsem jako holka. V jedné ruce kabelku, ve druhé balíček se zakázkou. Možná jsem vypadala směšně, ale mně to bylo jedno. Stihnu to.
Doběhla jsem krásně včas, tramvaj pozvolna zastavila, otevřela dveře a z nich vystupovalo několik lidí. Měla jsem právě tak čas doběhnout. V poslední chvíli jsem si všimla nápisu, který označoval konečnou stanici, na niž měla dojet tato tramvaj. Vyhopkala jsem po schůdcích do vagónu a vydechla. Mohla jsem se začít smát. Symbolika toho nápisu mi přišla neskutečně komická. Víte, co tam bylo napsáno? Kam jela ta tramvaj? Ústřední hřbitov.
