Síla velmocí stojí na představě nedotknutelnosti jejich vůdců a nejbližšího okolí. Svět násilí, odplaty, vydírání a krutosti se však nikdy neudržuje jen jedním člověkem. Jeho pád sice způsobí otřes ve smečce loajálních hrdlořezů, ale destrukce systému nenávisti si vyžádá víc. Historickou změnu. Kolaps zdrojů. Krizi prostředí.
Tak jako kdysi přinášely nilské povodně úrodnou půdu až do delty, než se tok zpomalil, voda se začala zadržovat a půda zasolila. A někdy je ke změně třeba i chyby mocných – třeba v podobě velké přehrady, jejíž výstavba nakonec přinesla víc škody než užitku. I prosté rozhodnutí může mít poločas rozpadu, který vládce i jejich opory nakonec pohltí.
Když někdo poštěkává na viditelné představitele velmocí, většinou to zní jen jako hafání jezevčíků. Nám se to může zdát odvážné, ale dopad bývá nulový. Výsledek se dostaví snad jen na sociálních sítích nebo v místním kruhu – tam může být dotyčný vnímán jako silný hlas, co se nebojí štěknout proti tomu „na východě“ či „na západě“. A to je vše.
Když se ale kritici dostanou příliš blízko, režim se ohání. Ať už formou represivního zákona, jedovatého „repelentu“, nebo prostým otevřením okna, odkud dotyčný „vypadne“. Ochotníci, kteří za bakšiš likvidují nepohodlné, se vždy najdou. Vládci, kteří se bez uzardění přirovnávají k biblickým Kýrům či Davidům, těmito útoky neutrpí. Tedy alespoň ne hned.
Kýros, perský velkokrál, který svou vládu založil na porozumění a ústupcích, padl při lokálním střetu s královnou kdesi na hranicích. Na jeho hrobce prý stálo: „Nezáviď mi tento pomník!“ Pokud hledíme do historie jen kvůli moci a slávě, je to stejně prázdné jako házet dnešním protivníkům nálepku „fašista“. Takové příměry bývají ploché a zavádějící.
David skončil jako zestárlý král obklopený mladými dívkami, které mu sháněli dvořané. Jeho konec nebyl nijak slavný. Stejně tak ho v jednom biblickém obraze vidíme utíkat přes potok a do kopce – bosý, zrazený vlastními dětmi. Skutečné velikosti dosáhl tehdy, když se dokázal zhroutit a plakat nad sebou. V tom je síla biblického svědectví.
Píšu tyto řádky vědomě prostě. Ne proto, že bych chtěl škodit mocným, ale proto, že připomínat staré příběhy je i dnes důležité. Ne proto, abychom nenáviděli, ale abychom nezapomínali. Abychom nezhloupli, neseděli s rukama v klíně, neotáčeli se zády k dění. Abychom nezhasínali obrazovku ve chvíli, kdy přicházejí těžké zprávy. A taky proto, abychom nezapomněli chodit k volbám. Zajímat se o dění kolem sebe i mimo předvolební šum. Zůstat v kontaktu s těmi, kteří tvoří veřejné dobro. A když už nic jiného, tak alespoň přijít na demonstraci. Je to to nejmenší – ale zároveň zásadní.
Síla občana se nemusí projevovat v halasných výrocích. Může vypadat jako důsledná pomoc sousedovi, promyšlená angažovanost, podpora těch, kdo tvoří svět o trochu lepší. Dobro se neprosazuje samo.
Nedotknutelnost mocných je iluze. Chiméra, sen, horečnatá představa. Všechno jednou pomine. A pro nás je to příležitost. Příležitost udržet zranitelný, ale odolný systém vlády a opozice. Přispět svým kouskem odvahy, bolesti, práce k tomu, aby se i dnes jednalo jinak.
