Josef v evangeliu stojí před situací, kterou nelze rozumem vysvětlit ani morálně obejít. Když selhává jistota, přichází sen – tichá inspirace, která ho vede k důvěře a lásce. Víra tu nevystupuje jako hotová odpověď, ale jako svobodná volba žít s tajemstvím a nezavřít srdce tam, kde rozum zůstává v koncích.
„S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve, než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha Svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha Svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.“ To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroků: „Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel“ – to znamená „Bůh s námi“. Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě. Matouš 1,18–25
Příběhy evangelií jsou plné nejistot a dnes se setkáváme s pochybnostmi Mariina manžela Josefa. Do jeho života vstoupilo něco, co nečekal a čemu nerozumí. Nechtěl Marii vydat lynči a odhodlal se k tomu, že ji od sebe tajně propustí. Ale co nepochopil rozum, to mu pomohl vyřešit sen – dostává odvahu přijmout Marii i s jejím tajemstvím. Rozum je v koncích, ale Boží inspirace ve snu mu dává odvahu k aktu důvěry a lásky.
To je zřejmě poselství tohoto evangelia pro nás. I my se na cestě životem a na cestě zrání naší víry setkáváme s mnohým, čemu nedokážeme plně porozumět. Ani my nemůžeme rozumem vyřešit všechny problémy a zaplašit všechny pochybnosti. I my se musíme naučit žít s tajemstvím a přijmout skutečnost, že některé otázky zůstanou otevřené. Leccos se nám zdá absurdní, nepochopitelné, lecčemus se v životě vzpíráme a o něčem si naivně myslíme, že kdybychom byli Bohem, zařídili bychom to jinak. Ani my nevidíme do všech Božích plánů a činů.
Víra jako svobodná volba v nejistém světě
Stáří má přes všechny obtíže tu výhodu, že někdy zpětně pochopíme mnohé z toho, co jsme kdysi ve své nezralosti považovali za nesmyslné. Ale přesto všechny záhady světa a života plně nepochopíme. Naše víra nám dává naději, že to třeba pochopíme až v Boží náruči.
Papež Benedikt nám ve stopách filozofů Pascala a Kanta radil: nemůžete-li mít v některých věcech jistotu, uvědomte si, že můžete přijmout víru alespoň jako hypotézu. Můžete se rozhodnout pro hypotézu, že Bůh neexistuje, a žít podle toho: mnozí to tak dělají. Žijí, jako by Bůh neexistoval.
Ale i v nejistotách můžete žít tak, jako by Bůh existoval. Váš život v obou těchto variantách bude vypadat hodně jinak. Zbavte se představy Boha jako mstivého a tvrdého kontrolora, takový bůh opravdu neexistuje. Ateisté, popírající existenci takového boha, mají pravdu – takový bůh je opravdu projekce našich strachů a hněvů na nebesa. Ale zbavíte-li se jedovaté představy Boha, nemusíte s ní odstraňovat jakoukoliv víru v Boha.
Evangelium mluví o Bohu lásky, přijetí, smíření a odpuštění. Nedokážete-li přijmout tuto zvěst jako jistotu – protože ona se nám neukazuje jako evidentní – přijměte ji jako naději, jako možnost, na kterou můžete vsadit svůj život. Tato sázka není čistě rozumová kalkulace (tak můžeme také rozumět Pascalovu argumentu sázky na pravděpodobnost Boží existence), je to existenciální svobodná volba. Bůh nám dal svobodu věřit, nebo nevěřit.
S touto svobodou – jako s každou svobodou – je však spojená odpovědnost. Zkusme o tom v předvánočním čase meditovat a naslouchat jako biblický Josef – nejen kalkulujícím rozumem, ale i milujícím srdcem.
