„Takový velký ucho. Citlivý. A občas jemně drcající ucho,“ povídá kolegyně, když se při společném obědě snaží vyjádřit to, jak vnímá moje kaplanské působení. „Jo, velký ucho. To teda sedí, Maruško! Líp to ještě nikdo neřekl, “ chechtám se na celé kolo.
Maruška se mnou jako zdravotní sestřička stážistka chodívá poslední týdny na pokoj k pacientům. Posadí se vedle mě a pozoruje. Vnímá, co se při setkání děje, jak probíhá rozhovor, co vlastně ten kaplan s tím člověkem dělá. A co dělá člověk s kaplanem.
Odborná veřejnost se zabývá roky definicí spirituality v kontextu zdraví a nemoci, světové univerzity ve spolupráci se špičkovými nemocnicemi produkují odborné kvalitativní výzkumy o tom, co znamená a co přesně přináší spirituální péče. Vše ve jménu zvyšování kvality života. Člověk je prý bio bio-psycho-socio-spirituální tvor, takže i pro kaplany se tam nějaký kus (přesněji tedy čtvrtka) koláče najde. Jenže velký ucho ještě nikdo nevybádal. A přitom mám čím dál větší pocit, že to je přesně ono.
Mám stále silnější dojem, že přicházet do blízkosti člověka navštíveného nejistotou a trápením znamená vůbec nic nevědět a vůbec nic neumět.Pořádné ucho nebo slon v porcelánu – tak si připadám čím dál častěji. Zkusme to obráceně: S přístupem experta, který „ví víc“ (čili psychologicky „intervenuje“), stejně jako s tím apoštolským „zvěstováním“, tváří v tvář utrpení člověku nepomůžete. A někdy nepomáhá ani „prostě tam jen tak být“. To je ale nějak málo. Nebo ne?
Dříve jsem neměl rád chodit za člověkem k nemocničnímu lůžku se stážistou, tedy s někým, kdo na nás bude během rozhovoru koukat. Je to jako vyznávat lásku v restauraci před neznámými lidmi u vedlejších stolů. Jenže nakonec to vlastně dává dobrý smysl. Stážista vidí věci z jiné perspektivy, všimne si toho, co já na sobě během setkání snadno přehlédnu. Učí se on, ale učím se především
já – vždyť setkání s „ty“ je vždycky jedinečné. A kolikrát se toho stane daleko víc, než si umím všimnout.
Nedávno jsem takto navštívil paní Ninu. Jako stážistka mě doprovázela mladá lékařka, která u nás byla na pracovní návštěvě. Kolegové lékaři zrovna neměli kapacitu, tak vyfasovala mě. Paní Nina byla nemocná už několik let. Rakovinové bujení se jí v posledních týdnech znovu rozbouřilo, a tak skončila poněkolikáté u nás v nemocnici. Lékař na oddělení nás rovnou informoval, že se ještě budou snažit, ale prognóza nevypadá příliš nadějně.
K pokoji jsem přicházel s důvěrně známým pocitem. Říkal jsem si: „Co tam jako budeš dělat, prosím tě?“ Nechceš té nebohé paní radši nechat trochu klidu?“ Paní Nina nás ale oba vítá srdečným úsměvem a hřejivým podáním ruky. Viděli jsme se naposled před rokem, ale příkop času je ve vteřině pryč. Ty oči. Tmavě hnědé oči, co šeptají: „Neboj, Matěji, neboj se, bude to dobré, však uvidíš.“
Paní vypráví, že ví, že se blíží konec. „Moc ráda bych ještě stihla narozeniny vnoučat v červenci, ale to přece není na nás, abychom tyhle věci určovali. Však on to má Pán Bůh nějak vymyšlené. A dobře vymyšlené.“ V jejím povídání není snad žádná hořkost. A přitom by rozhodně měla nárok. Velkých ztrát a úmrtí zažila několik. Fašisty i komunisty poznala otřesně zblízka.
„Tak jak to, že se nezlobíte? Na nemoc, na bolest, na zlý lidi, na Pána Boha?“ ptám se. „Proč se zlobit? Nemám důvod. Vím, že jsme v dobrých rukou. Mám se kam těšit. Opravdu. Ne, nechci umřít. Ještě ne. Život je plný krásných krás. (Viďte, mladá paní?) Ale až odejdu, bude to za lepším,“ říká. Mám pocit, jako když se po šedém dni v podvečer roztáhnou mraky do modra. Paní doktorka vedle mě snad ani nedýchá. Navrhnu Nině společnou modlitbu. „To víte, že ano. Moc ráda.“
Je to, jako dívat se ke slunci nad kopečky. Nepálí, ani neoslepuje. Ještě jednou to hnědé ujištění a měkká dlaň. Pak jdeme tiše s paní doktorkou ze schodů. V mezipatře se ptám, jestli by si k tomu nepotřebovala něco povědět. Rozpláče se, přerývaně se omlouvá a usmívá se. „Bylo to krásný. Taky bych chtěla takovou naději. Promiňte, něco ve mně se otevřelo.“ Druhý den v dekurzu čtu, že paní Nina zemřela. A velký ucho zase jenom kouká. Jak Vejr.
