Zmiňte se dětem o Vánocích a rozzáří se jim oči. Zajiskří to v nich, jako by se jich dotkl kouzelný proutek. I my dospělí se měníme. Jaksi omládneme, shodíme škraloup všednosti, struny lidskosti se v nás rozezní a je nám dobře. Takové jsou vánoční svátky.
Nezůstávejme však jen na jejich povrchu. Pojďme ke kořenům. Vždyť všechny ty prosté a dojímavé koledy, rozzářený vánoční stromek a rodina shromážděná kolem v jednotě a pokoji, to není pouhý sentiment ani zvyk. Ten by už dávno vymizel, kdyby neměl hlubší základ.
V poezii Vánoc všechno to krásné vychází z radosti, že Slovo se stalo Tělem a přebývalo mezi námi. Bůh se ukázal. Bylo to nevídané i neslýchané. Přišel na tuto zem v lidské podobě.
Ještě nikdy předtím neviděl svět, aby Boží syn odpočíval jako dítě v jesličkách, ve špinavé a studené jeskyni, vítaný jen dvěma lidmi a zahřívaný dechem oslíka a volka. Přít se o to, jak je to možné, není podstatné. My chceme oživit svou víru. Rozehřát srdce láskou k tomuto dítěti. Připomenout si, že bez tohoto přesvědčení by Vánoce neměly smysl. Tyto svátky trvají jen proto, že trvá a stále znovu se obnovuje naše víra v narození Boha.
Bůh už mnohokrát zasáhl do běhu světa. Ukázal svou moc, když dal Izraelitům Desatero na hoře Sinaj. Projevil dobrotivost, když hladovějícím a žíznivým na poušti dával manu a ze skály nechal vytrysknout vodu. Ale tak, jak to bylo s příchodem Krista, to nemělo obdoby. Jeho narození nebyla potopa, ale příval lásky. Nebylo to hřmění ani blýskání, při kterém se lidé třásli, ale světlo, v němž andělé zpívali: Sláva na výsostech Bohu. Neotevřela se skála, aby z ní vytryskla voda, ale Bůh otevřel své vlastní srdce a vydal svého syna světu. A tím občerstvil unavené a žíznivé lidstvo.
To je skutečnost všech skutečností. Jádro veškeré vánoční radosti. On přišel do vlastního, aby ho vlastní přijali. Boží Slovo se stalo tělem, aby mezi námi přebývalo. Pusťme jej dovnitř, do svého srdce – a uvidíme, co s námi udělá.
