O církvi se dnes píše leccos, ale málo se mezi lidmi ví, že i dnes může na dveře fary zaklepat úplně kdokoli. Ti, které bolí život a které bolí Bůh, nějak instinktivně tuší, že řadu osobních problémů lze začít rozmotávat jen tehdy, kdy člověk před Bohem vyzná svoji slabost, své viny a svou pravdu. Jeden z nejtěžších úkolů lidí v duchovenské službě je sebrat sílu k přijetí toho, kdo se na ně obrací s vážným problémem.
Ani kněz, kazatel nebo farářka nejsou vázáni základním pravidlem psychologů, psychiatrů a terapeutů, aby si věci, které od svých pacientů slyší, nebrali osobně. Ten, kdo se vydal na cestu služby ve Kristových stopách, nemůže před nikým zavřít dveře.
Ty katolické kněze, kteří mi vstoupili do života, jsem obdivoval nejen pro jejich intelektuální záběr a duchovní hloubku, ale také pro odvahu, s níž si pustili do vlastního života druhé. Nešlo o pacienty ani o klienty, ale o jejich bratry i sestry, známé i docela neznámé, kteří k nim přišli s nějakou velkou starostí. Myslím si, že nikdy před nikým nezavřeli dveře, a zároveň jsem si skoro jistý, že jen málokdo pomohl v jejich těžké situaci jim samým. Jejich kolegové byli daleko. Církev jim neumožňuje se oženit a nést s druhým tíhu toho, co slyšeli a prožili. Neměli to snadné, a přece to nevzdali!
S tím, co bylo řečeno, souvisí ještě jedna věc. Jde o určitou konstantu, kterou znali Židé, křesťané a kterou znají i vyznavači jiných náboženství. Mám na mysli to, co zažil asi každý z nás – jak moc občas bolí Bůh. Asi nejvíc bolí v jedné z podob své komunikace s člověkem – v tichu a mlčení. Člověk pochopitelně proti takovému Bohu protestuje, volá k němu a snaží se ho probudit k mluvení. O to samé se ale snaží Bůh. Chce probudit člověka, aby začal naslouchat na jiné frekvenci než doposud. Takové „jak bolí Bůh“ má jediný cíl: přivést nás k nějaké životní proměně. Proč tomu tak je? Podívejme se na Krista na Kříži. Tam je odpověď.
Jób, Kazatel i někteří z Ježíšových učedníků byli paralyzováni strachem, zoufalstvím a beznadějí. Věřte, že kněží, o kterých jsem hovořil, potkali takových Jóbů, Kazatelů a učedníků ve svém životě nespočet. Vzpomínám si na vyprávění stařičkého pana faráře, jak mu za skoro tři čtvrtě století zaklepali na dveře fary lidé naprosto různých povah a osudů, protože už v určitém okamžiku nemohli dál. Jediné, co ještě cítili, byla tajemná přitažlivost ke svatému místu, kostelu či kapli, kde i potom, kdy se s Bohem „nadobro“ rozkmotřili, hledali svoji poslední šanci – útěchu. Jestli se má něco rozřešit, pak jedině tam, na svatém místě, u zpovědi, duchovního rozhovoru, u požehnání, u křtitelnice, před svatostánkem. Tam – u Boha.
Nikdy v dějinách se ještě nestalo, aby Bůh nevyšel člověku, který před ním klečí s otevřeným srdcem, vstříc. Někdo poklekne v kostele sám, někdo u kříže mezi poli, někdo potřebuje kněžského prostředníka, který ví, jak začít. Jsem vděčný za to, že se doma v katolické církvi nemusím ještě cítit jako klient nebo pacient. V ní, doma, hledám to, co jinde nelze nalézt. A vždy mi bylo otevřeno.
