Poslední týdny světem i mediálním prostorem opět otřásají takzvané „Epsteinovy spisy“. Téma, které již nikdo nepovažuje za pouze americký skandál, se nevyhnutelně přelilo do Evropy a začalo bořit reputaci vlivných osobností, jako jsou norská korunní princezna Mette-Marit či miliardář Richard Branson. V našem středoevropském kontextu kauza zasáhla i slovenskou politickou scénu skrze odhalení týkající se diplomata a Ficova poradce Miroslava Lajčáka.
Tisíce stran dokumentů odhalují děsivý rozsah sexuálního obchodování, do kterého byl zapleten finančník a mecenáš Jeffrey Epstein a jeho spolupracovnice Ghislaine Maxwellová. Epstein, který v roce 2019 za podivných okolností zemřel ve vazbě, se rád obklopoval mocnými – od Donalda Trumpa po Billa Clintona – a organizoval pro ně večírky, kde docházelo ke zneužívání často nezletilých dívek.
Při pohledu na tento mrazivý seznam jmen se však musíme ptát: Jak je možné, že takový systém fungoval desetiletí? Odpověď je prostá a krutá zároveň: problém není jen predátor, problém je „dvůr“ kolem něj.
Samotný pachatel by nedokázal zneužívat lidi dlouhodobě a beztrestně, kdyby kolem sebe neměl lidi, kteří mu – ať už vědomě, či nevědomě – dělají servis. Tento „dvůr“ není nutně tajným spiknutím zločinců. Jde spíš o směs pohodlnosti, strachu, kariérismu a fascinace mocí.
Vše začíná nenápadně. Predátor si vytvoří bariéru z asistentů, řidičů a mluvčích, kteří fungují jako nárazník. Stížnosti se k odpovědným osobám nedostanou, protože jsou označeny za „nedorozumění“ nebo „komunikační šum“. Tato skupina lidí neřeší pravdu, ale „reputační krizi“ a hlavní starostí pak není oběť, ale ochrana značky.
Blízkost vlivné osoby jako výtah k moci a zdroj pocitu výjimečnosti
Otázka, proč lidé v blízkosti predátorů tak často „drží basu“, nás vrací k jádru problému, kterým není jen samotný pachatel, ale celý patologický systém jeho „dvora“. Tato loajalita se rodí z velmi pragmatických i psychologických pohnutek. Blízkost vlivné osobnosti totiž pro mnohé funguje jako neviditelný, ale velmi efektivní výtah k moci, lepším místům a pocitu výjimečnosti. V takovém nastavení se loajalita neptá na to, co je pravda, ale soustředí se na jedinou otázku: „Co to udělá s námi?“
Tento mechanismus je živen hluboce zakořeněnou fascinací mocí, kdy máme tendenci automaticky připisovat morální kvality lidem s vysokým postavením. Jako by úspěch, peníze nebo schopnost ovlivňovat davy byly automatickým potvrzením charakteru, ačkoliv moc je často spíše důkazem dravosti než ctnosti. Pokud se pak objeví někdo, kdo se odváží systém zpochybnit, dvůr ho okamžitě izoluje a onálepkuje jako někoho, kdo „závidí“, „škodí“ nebo nebezpečně „rozbíjí jednotu“. Je to efektivní způsob, jak umlčet svědomí celého kolektivu.
Kromě ambicí a obdivu hraje klíčovou roli také obyčejný, všední strach. Nejde o dramatické ohrožení života, ale o strach ze ztráty klidu, práce či společenského postavení. Pro většinu lidí je mnohem jednodušší uchýlit se k pasivitě a namlouvat si, že nemají dost informací nebo že se jich věc netýká. Právě tímto mlčením vzniká prostor, kde může predátor beztrestně posouvat hranice. Člověk totiž dokáže celé roky „nevědět“ o probíhajícím zlu prostě tím, že se odmítne zeptat, aby nemusel nést odpovědnost za odpověď.
V církevním prostředí je tento „dvůr“ o to nebezpečnější, že se zde moc často zaměňuje za svatost. Skrze klerikalismus se z autority stává nedotknutelná figura, kterou se „nesluší“ kritizovat, a jakýkoliv náznak pochybení se okamžitě balí do zbožných frází o potřebě odpuštění a jednoty. Namísto ochrany těch nejzranitelnějších se tak veškerá energie soustředí na ochranu obrazu instituce, čímž se z křesťanského společenství stává uzavřená pevnost, která ve jménu zachování reputace obětuje pravdu i spravedlnost. Pokud však chceme tento začarovaný kruh rozbít, musíme mít odvahu pojmenovat nejen predátora, ale i ty malé mechanismy a lidi, kteří mu svou pohodlností a ambicemi zametají cestu.
