Možná znáte ten moment, kdy se sled událostí sejde tak nešťastně, že všechny osvědčené duchovní návody zničehonic selžou. Přijde drobnost, která se stane pověstnou poslední kapkou a zcela rozruší pracně vybudované hradby, kterým jsme říkali odolnost. A my se sesypeme. V tu chvíli se dostaví pocit viny. Náš model duchovní síly často krachuje ne proto, že málo věříme, ale proto, že máme zkreslené představy o tom, co resilience, tedy skutečná pevnost, doopravdy znamená.
Odolnost s resiliencí často zaměňujeme. Odolnost je schopnost odolat tlaku a neuhnout, resilience naopak schopnost obnovit se. Patrně i proto máme tendenci přistupovat někdy k víře a spiritualitě tvrdě a s výkonovými nároky. Co kdybychom zkusili tento pohled přehodnotit – místo statické odolnosti („nezlomit se“) začneme směřovat k dynamické resilienci („narovnávání se“).
Představme si kámen, který je tvrdý, ale rozhodně není resilientní. Když se proti němu vyvine dostatečně velká síla, rozpadne se. Pokud ale svou odolnost přestaneme vnímat jako kámen a přijmeme fakt, že jsme živou tkání, perspektiva se změní. Tkáň je měkká a citlivá, krvácí a bolí, ale má také schopnost, kterou kámen postrádá – hojit se. Vidíme, že pevnost, po které jsme toužili, neznamená odolat nárazu bez pohnutí brvou, ale umět se znovu zregenerovat.
Skutečná síla tedy předpokládá zranitelnost. Pokud se snažíme necítit bolest, netrénujeme resilienci, ale necitlivost. Člověk přece není souborem jen biologických a psychických procesů; jeho nedílnou součástí je také duchovní rozměr. Víra ani spiritualita ovšem nemají fungovat jako anestetika, která zajistí, že „to nebolí“. Mají nám pomoci důvěřovat procesu regenerace i vlastním zdrojům a kompetencím, ať už je jejich aktuální hladina jakákoliv. Přestože aktuálně nemůžeme dál a cítíme se prázdní, děje se ta nejdůležitější část celého procesu – hojení.
Jsme neustále pod tlakem
I přes vědomí, že víra ani spiritualita nejsou automaty na splněná přání, často nevědomky sklouzáváme k jejich instrumentalizaci. Z modlitby či meditace děláme „mentální posilovnu“ a vnímáme je jako seberozvojový hack, jehož cílem je co nejrychleji nás dostat zpět do formy pro další výkon. Tím ale tyto prostředky péče o duši degradujeme na pouhé položky v nekonečném seznamu úkolů. Žijeme ve společnosti, v níž jsou efektivita a tlak na výsledek velkými hodnotami, a také proto bychom fázi hojení nejraději přeskočili. Paradoxně se tak okrádáme o to nejcennější – o čas nutný k tomu, aby se „tkáň“ naší bytosti mohla skutečně zregenerovat, nikoliv jen provizorně scelit.
Tento čas totiž není prázdný. Je prostorem pro naději, která věcem postupně navrací smysl. Ve chvíli, kdy se ještě nedokážeme opřít o vlastní znovu se rodící síly, nám toto období nabízí možnost svěřit se tomu, co nás přesahuje. Získáváme tak energii pro obnovu zdrojů, které nepocházejí z tlaku na výkon, ale z napojení. To, co nás v těchto zlomových okamžicích mohou víra a spiritualita naučit, je tak pravý opak výkonu: trpělivost, uvolnění a odvaha počkat.
Resilience se v tomto kontextu nerodí z tlaku na výkon, ale z důvěry v proces hojení a z malých kroků. Nespočívá v tom, že stojíme pevně a nehnutě, ale v tom, že se rozhodneme znovu vstát. Právě v těchto momentech hrají duchovní opory klíčovou roli. Aktuální slabost nebo zhroucení totiž nejsou selháním víry ani spirituální krizí, ale jejich přirozenou součástí – jsou bodem obratu.
