Stačí málo a lidská existence se může zdát jako ztělesněné zlo. Stačí pečlivě vybraná chvíle, pár jedovatých slov, trochu adrenalinu nebo pocit ohrožení. Naopak: pro ztělesněné dobro se člověk moc snažit nemusí. Stačí být na správném místě ve správný čas. My tomu neříkáme náhoda, ale Boží smilování.
Obě zkratky – „ztělesněné zlo“ i „ztělesněné dobro“ – jsou projevem líné mysli. Proč? Lépe to vysvětlím na příkladu zla. Díváte se na televizní obrazovku, která nabízí jen zlomek politického dění, důmyslně sestříhaný moment celého dne. Vidíte tvář politika, slyšíte jeho slova – a najednou vám ujedou nadávky, vyplaví se nenávist. Najednou máte jasno: takového člověka nevolit, odvolat, potrestat. Z něj se stává „ztělesněné zlo“ , heslo do kampaně.
Unavený novinář, který čekal hodiny na jeden výbušný moment, jej promění ve virál. Video koluje, sbírá miliony zhlédnutí a nakonec i peníze. Podívejte se na starého církevního tituláře, jehož temperament je předem známý. Přijme pozvání k rozhovoru, ale víte, že se rozčílí. Redaktor si pak postěžuje, jak těžké bylo vést s ním rozhovor. Výsledek? Tisíce sdílení. Rozhovor přeposílají odpůrci i zastánci, šíří se všemi směry. Rozumný člověk si jej ani nepustí, natož aby na něj odkazoval.
A přesně tak: ztělesněné zlo neexistuje! Ani ztělesněné dobro ne. Opět je to lépe vidět na tom zlu: Ti, které označíme za zosobnění zla, jsou často spíš chudáci nebo jen nudní strýcové a tety. Mnohdy unavené morální trosky, které za mikrofonem nebo na řečništi vyrostou ve velikány. Připisujeme jim hodnoty zla a tím sami sebe klameme.
Chyba je v tom, že svedeme nesporné zlo na konkrétního člověka. Najednou se z nás stávají soudci posledního soudu. Říkáme si: „Když tenhle člověk zmizí, zmizí i to zlo.“ Omyl! Přestává nám vadit, že mluvíme sprostě, urážíme druhé před televizí, u novin nebo při kávě. A na sociálních sítích? Tam je to ještě snazší. Přidáme ponižující obrázek, sdílíme nenávistné komentáře. Už nám ani nepřijde hloupé, když se takto vyjadřujeme vůči konkrétním lidem.
Zaráží mě, kolik nenávisti se promítá do zbožných a demokratických výzev. Slušní lidé na demonstracích proti zlu volají nenávistná hesla se jmény. A vůbec jim to nepřipadá divné.
Na druhou stranu se mnozí bojí jasně odmítnout zlo. Výmluva zní: „On není tak špatný.“ Nejsme průzrační. Neodmítáme člověka, ale zároveň se bojíme odmítnout jeho zlé jednání. Rozlišovat zlo dá práci. Když se ale naučíme jasně říct „Ne!“ , přidáme k tomu odvahu a klid, můžeme ukázat, jak vypadá spravedlivý hněv na správném místě.
To může být v kuchyni, v rozhovoru s šéfem nebo nahlas, přes média, ve veřejném prostoru. Bible nás vyzývá, abychom zlo nenáviděli a ošklivili si ho předem. V tom je stará moudrost: rozlišovat mezi dobrem a zlem. Je to dovednost, kterou si musíme osvojovat od dětství a nikdy ji neopouštět.
A naopak: ztotožnit dobro s člověkem je stejně nebezpečné. Pak se snadno dělají kampaně. Politik si vytvoří profil na sociálních sítích, zaplatí za televizní pořad a prezentuje dobro jako své dílo. Ale zralý politik zmíní i ty ostatní, kteří dobru sloužili. Moudrý člověk pochopí, že dobro je vždy dílem týmu – a nezapomene vzdát chválu ani těm posledním a nepatrným.
Nakonec je třeba připomenout, že pravé dobro přichází od Boha. Není na to jednoduchý návod. Rozlišovat musíme stále, v každém věku, dokud jsme naživu.
