Na konci loňského roku vygradovala televizní série Netflixu Stranger Things, která necelou dekádu upoutávala k obrazovkám masy fanoušků. I přes neoddiskutovatelný úspěch celé ságy je možné, že Stranger Things neznáte. Což je úplně v pořádku – svět se bez toho točí dál.
Jde o populární seriál z dílny Netflixu, který se tváří jako nostalgická jízda osmdesátými lety někde v USA: parta dětí na kolech, kteří ve sklepě hrají fantasy hru Dračí doupě, malé město, divné zvuky ze sklepa, tajné vládní laboratoře a cosi, co rozhodně nemělo lézt do našeho světa.
Zápletka stojí na jednoduchém nápadu: realita má trhlinu a skrz ni se propojují dvě naprosto odlišné reality téhož samého světa. Tomu „něčemu“ se postupně začne říkat Obrácený svět, či Upside Down – podle toho, v jaké sérii zrovna jste, a ze kterého začnou vylézat monstra.
Postupně se v tomto městečku začnou ztrácet děti a objeví se Jedenáctka – hlavní protagonistka, bez které by celý příběh vůbec nefungoval, dívka s nadpřirozenými schopnostmi. Umí hýbat věcmi silou mysli, nahlížet do jiných dimenzí a zavírat trhliny mezi světy. Scénáristi Stranger Things ji od začátku nepopisují jako superhrdinku, ale jako malé, zmatené a zranitelné dítě, hledající přijetí.
Seriál si publikum nezískal jen kvalitním retro hororem, ale hlavně způsobem, jakým vypráví o vztazích a přátelství. Nadpřirozeno tu od začátku funguje jako spouštěč a rám, zatímco skutečné sázky leží v mezilidských vazbách: v důvěře, kterou je třeba opakovaně potvrzovat, v odpovědnosti za druhé a v rozhodnutí pokračovat, i když zkušenost napovídá, že další kolo bude bolet. V tomhle je série dlouho přesvědčivá — a zároveň je to měřítko, na němž pozdější řady místy ztrácejí, když začne narůstat potřeba utáhnout a vysvětlit mytologii celého světa.
S časem se ze Stranger Things stal mainstreamový hit a s úspěchem přišlo typické pokušení velkých seriálů od Netflixu: Nabobtnaly peníze, epizody i očekávání — a spolu s nimi i vysvětlování. Místo toho, aby se příběh držel u lidí, začal vrstvit další zápletky, genealogii a „logistiku“ Obráceného světa. Každá další sezóna musela působit větší, temnější a hlasitější než ta předchozí. Výsledkem je tlak říct všechno: jak to funguje, odkud se to vzalo, kam to směřuje. A právě v téhle snaze se často ukáže vedlejší efekt: vztahy, které dřív nesly napětí, ustupují kulisám, jejichž úkolem je dodat odpovědi — i na otázky, které seriál v začátcích nepotřeboval pokládat.
Tady se totiž Stranger Things nečekaně potkává s křesťanstvím.
Protože přesně tohle je napětí, které se prolíná nejen Stranger Things, ale i křesťanskou představivostí posledních desetiletí. Neustálá touha odejít pryč, být „vytržen“. Opustit fyzický a hříšný svět, který je až moc komplikovaný. Přeskočit proces. Vyhnout se bolesti. Mít jasno. Mít konec.
Psychologicky je to pochopitelné. Když je realita zahlcující, mozek hledá únik. Fantazie o definitivním řešení – ať už v podobě apokalypsy, vytržení nebo „posledního dílu, kde se všechno vysvětlí“ – je způsob, jak regulovat úzkost. Dává iluzi kontroly. Nabízí strukturu tam, kde je chaos.
Právě tady se příběh láme. Ne jen ten seriálový, ale i ten, podle kterého si skládáme vlastní dny. Když tlak roste, snadno přestaneme řešit, jak v tom světě obstát, a začneme hledat únik: přeskočit nepřehlednost, vyvléknout se ze závazků, dostat se někam „jinam“ k někomu „jinému“, kde už na nás nedolehne chaos stávajících vztahů ani tíha rozhodnutí. Stranger Things to ukazuje jasně: čím víc se realita drolí, tím víc fascinace věnujeme druhé mapě — a tím méně pozornosti lidem, kteří stojí vedle nás.
Jenže existuje i jiný způsob, jak tuhle situaci číst. Náš každodenní život není čekárna na lepší posmrtný svět, ale je prostorem, kde se ukazuje charakter: co uděláme, když není kam couvnout, komu zůstaneme nablízku, jakým hodnotám zůstaneme věrni. Nejde o nějaké supehrdinství ani o správné slogany, spíš o obyčejné setrvání v každodenním stereotypu: zůstat přítomní, přijmout omezení a s tím spojenou frustraci, tempo i bolest reality místo toho, abychom ji mentalně opustili.
A i když se kolem nás každým dnem mění rámce, naprosto nepochopitelně posouvají hranice a veřejný prostor plní „nestvůry“ všeho druhu, není to celé jen katalog hrozeb. Vedle toho pořád existuje spousta konkrétní krásy a důvodů, proč má smysl žít naplno — ne v izolaci, ale spolu, v malých věcech, které drží svět pohromadě, když se velké příběhy bortí.
