Filozof Miroslav Petříček dovršil pětasedmdesát let. Jeho život i dílo spojuje vedle působivé civilnosti jedna linie: obrana žitého světa proti jeho zplošťování na ideologii, data či mocenské slogany. V době, kdy realitu často nahrazují abstraktní schémata, připomíná, že svět je třeba nejprve žít – a teprve potom vykládat.
Ač pocházel z rodiny původně zapálených komunistů, jeho rodiče brzy v padesátých letech vystřízlivěli, a tak se dostali v nemilost komunistické moci. Petříček mohl zapomenout na svá vytoužená vysokoškolská studia klasické filologie. Místo antických autorů jej čekaly tabulky v Hydrometeorologickém ústavu. Kvůli – nebo snad díky – mizivému platu a mizerným vyhlídkám jej režim nechal na pokoji.
Petříček nezahořkl, ba naopak – chuť ke studiu ho neopustila a začal navštěvovat bytové semináře Jana Patočky a dalších intelektuálů. „Pochopil, že normalizaci přežije, jen když si na režimu uchová co největší nezávislost,“ popsal Petříčkovu strategii Pavel Kosatík ve své knize Česká inteligence současnosti (2024). Kosatík dodává, že Petříček díky tomu žil mnohem svobodnější život než mnozí budovatelé komunismu.
Tím vplul Petříček do něčeho, co disident Václav Benda označil jako paralelní polis. Tvrdil, že v autoritářském režimu je zapotřebí vytvořit alternativní struktury a kontakty, pokud možno zcela nezávislé na nedemokratické moci. Tento pojem dnes přebírá Martin M. Šimečka a ve své knížce Výjimečný stav (2025) tvrdí, že i dnes je zapotřebí tvořit tyto paralelní struktury, a to v reakci na sílící extremistické a nenávistné tendence ve světě. Paralelní polis má vytvořit prostor k vnitřní svobodě, nehledě na vnějších podmínkách. Jak to souvisí s Miroslavem Petříčkem? Je neokázalým a zároveň prvotřídním příkladem člověka, který životem v paralelní polis takovou vnitřní svobodu nabyl a podržel si ji.
Filozof se má zajímat o žitý svět konkrétních lidí
Po revoluci se Petříček uchytil v Ústavu filosofie a religionistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde dodnes působí jako vážený filosof. Když Petříček vystupuje v médiích, často působí jako trochu z jiného světa, není to však v žádném případě způsobené povýšeneckým intelektuálstvím, které mu zcela chybí.
Naopak působí nevývale civilním dojmem, hlavně svými dlouhými vlasy a ležérním oděvem, ale jeho projev má hloubku. Slova nevrhá do prostoru jen tak, volí je zdráhavě, s respektem k jejich váze a neodvolatelnosti. Ostatně pro jeho vzhled jej nejednou zastavují lidé na okraji s prosbou o cigaretu v domnění, že je „jedním z nich“. Jenže zrovna o to se Petříček snaží! Chce zahladit rozdíly mezi vysoce vzdělanými a těmi, kteří jsou v nouzi. Poukazuje na to, co nás všechny hluboce spojuje.
Petříček je filozofem, který chce tuto oblast vědění vrátit k zemi. Sám se ostýchá používat pojmy jako „filozofie“, a pokud může, volí prostší pojem „myšlení“. Má blízko k umění i estetice a bývá označován za fenomenologa. Fenomenologie coby filozofický směr programově hlásá návrat k věcem. Fenomény (jednotlivé jevy) jsou pro ni uchopené a uchopitelné. Filozofie a naše vnímání vůbec se má oprostit od jakýkoli konstruktů a vrátit se k bezprostřední zkušenosti. Žití musí předcházet samotnému zkoumání. A přesně tak filozofii pojímá Petříček.
Nejedná se jen o data, ale hlavně o svět jako zkušenost
Svou civilnost naplňuje obranou „žitého světa“ (Lebenswelt), která ovšem není bojovná a agitační, ale spíše smířlivá. Petříček připomíná, že svět není souhrn dat nebo ideologií – ale na prvním místě žitý a živý svět. Tím objevuje filozofii, která nám navrací svět jako pulzující skutečnost, nejen jako problém k vyřešení. Činí to ale srozumitelným jazykem, jeho dílo je „mimořádně čtivé“, jak vyzdvihla porota při předávání literární Ceny Jaroslava Seiferta (2019) za Petříčkovu knihu Filosofie en noir (2018).
Zároveň je ale myslitelem, který se nebojí sestoupit pod povrch a jít až do skutečné hloubky. Svědčí o tom třeba jeho mnohé překlady vskutku náročných textů (např. filozofa Maurice Merleau-Pontyho). Patrně o něm tedy neplatí povzdych filozofa L. Wittgensteina v jeho Rozličných poznámkách: „Člověk stále znovu zapomíná jít k podstatě. Otazník neklade dostatečně hluboko.“
Petříček klade otazník hluboko, zároveň však jím položený otazník není šifrou. Jeho civilnost a vnímavost k druhým se nevylučuje s tím, že dokáže své myšlenky předat s přesnou diagnózou a bez nánosů floskulí. Tím se podobá literátovi Janu Balabánovi, který by nedávno oslavil o dekádu let méně než nyní Petříček. Zářným příkladem Petříčkova poutavého filozofického výkladu je jeho dodnes prodávaná knížka z konce minulého tisíciletí Úvod do současné filosofie.
Petříček není pouze stárnoucí intelektuál, ale vzor v přístupu k dnešnímu světu. Bez hysterie vnímá svět takový, jaký je, a svým postojem vybízí k prosté civilnosti i nepoddajnosti vůči nedemokratickým režimům.
