Jan Štoček působil třicet let jako operativec na pražském oddělení vražd. Byl mezi prvními na místě činu a při jednání s podezřelými nebo svědky. Podílel se například na objasnění orlických vražd nebo dopadení vraha Ivana Roubala. Dnes je v důchodu, píše knihy a rád rybaří. V rozhovoru pro magazín Proboha popisuje například, na které případy často vzpomíná a jak dezinterpretace víry formovala některé brutální vrahy.
Kdy jste si poprvé řekl, že chcete jít pracovat k „mordpartě“? Co vás na této práci přitahovalo?
Byla to takříkajíc nabídka, která se neodmítá. Oddělení vražd je pro začínajícího policistu takový vrchol jeho práce. Alespoň dříve to platilo. Byl jsem v týmu, ze kterého odcházeli dva kolegové do civilu, a hledala se za ně náhrada. Šéf mě oslovil a já šel. Měl jsem pocit, že nic neumím, protože jsem tou dobou ještě nebyl u policie dlouho. Ale vyšlo to.
Neměl jste strach, že se vám práce s mrtvolami bude zdát natolik nechutná, že to nezvládnete?
Neměl. Jde o zvyk.
Co s člověkem dělá dlouhodobý kontakt se smrtí a brutalitou? Dá se zůstat „normální“, nebo taková práce člověku vždycky něco vezme?
To je individuální. Musíte se tomu přizpůsobit, zvyknout si, nesmíte to moc prožívat. Ovšem zažil jsem také kolegu, který si nezvykl nikdy. Sloužil tehdy už nějaký pátek, ale když měl jet k vraždě, nabízel ostatním „flašku“, aby to za něj vzali. Pak jednou nedopatřením při odřezávání mrtvoly spadl i s tou mrtvolou v náručí ze schodů, a to už nezvládl. Odešel dělat administrativu na jiné oddělení. Nicméně většina kolegů, co jsem znal, to zvládla.
Máte vy nějakou hranici? Je něco, u čeho jste si řekl, že tohle už je i na vás moc?
Vadí mi mrtvé děti. To mi nikdy nedělalo dobře, zvlášť, když jsme museli jet například k náhlému úmrtí kojence, kdy to dítě bylo třeba jen dva měsíce staré. To je o něčem úplně jiném. Nebudu dělat hrdinu, že mi to nevadilo. I přesto jsem samozřejmě udělal všechny věci, které jsem musel, ale cítil jsem to, co popisujete. Něco mám před očima dodnes.
Hojer se přiznal sám
Který případ vám dodnes leží v hlavě jako důkaz, že jste svou práci udělal správně, a který jako připomínka, že i kriminalista může prohrát?
Byly případy, které vypadaly složitě, ale pak vám zničehonic řešení, jak se říká, spadlo do klína. Mně se to stalo třeba u případu Ladislava Hojera. Kolega šel zrovna postavit vodu na kávu, zatímco na chodbu na lavici posadili takového divného chlápka. V tom na mě spolupracovník vykouknul s tím, že podle nákresu se zdá, že by to mohl být náš člověk. Tak jsem nemeškal a hned za ním šel.
Sedl jsem si k němu na lavici, dal mu ruku na nohu a povídám: „Tak hochu, kolik jsi jich zabil?“ a on odpověděl: „Hodně, hodně…“ a začal se klepat.
To jsou situace, které nečekáte. Hojera přitom původně přivezli kvůli podezření jen z jedné vraždy. Ale jak říkám, já jsem ten případ nedělal, šel jsem jen kolem.
A ten „kriminalistický pomníček“, jak se říká… to by mohla být asi dvojnásobná vražda mladých manželů. Beze stopy zmizeli i s autem. Zbyla po nich nedojedená večeře. Nikdy se nenašli. To mě dodnes mrzí, opravdu by mě zajímalo, co se tehdy stalo.
Viděl jste někdy zločince, u kterého jste si řekl, že se po odpykání trestu opravdu změnil? Nebo je pojem „napravený delikvent“ spíš iluze?
Já na to nevěřím. Zločin má podle mě člověk v genech a mám za to, že se toho nezbaví. Samozřejmě něco jiného je, když jde o psychicky nemocného jedince, který slyší nějaké hlasy, nebo o zabití v sebeobraně. Ale já se setkával i s lidmi třeba osmnáctkrát trestanými – a nevěřím, že by se takoví napravili.
Byly vraždy, kdy jsem pachatelům vařil kafe a plácal je po zádech, protože to byli jinak slušní lidi a jednali například pod obrovským tlakem. Jeden se zadlužil, druhý ho vydíral tím, že mu ukazoval fotky jeho dětí na pískovišti a že příště by to mohlo být horší. Tak šel a vyřešil to vraždou.
Nebo jsem zažil případ manželství, kde bylo všechno od začátku špatně, ale měli dítě, tak spolu zůstali. Tchyně do toho zasahovala, celý den se hádali a on to pak večer psychicky nezvládl, popadl kabel od televize a neštěstí bylo hotové. Kdyby to ale mohl vzít zpátky, tak by za to dal všechno. Byl to vzdělaný, milý muž, ale stalo se. Zabil.
Delikventa na ulici nepoznáte
Když se díváte na lidi kolem sebe, rozsvěcují se vám někdy v hlavě varovné kontrolky? Dokážete po těch letech zkušeností poznat, jestli je určitý člověk hrozbou?
Je to spíš podvědomé. Ale že by byly nějaké obecně platné signály, to ne. To se nedá dopředu vypozorovat. Máte lidi, u kterých byste si řekli, že jim to kouká z očí. Je to velký, udělaný chlap s výrazem zabijáka ve tváři, ale přitom jde o úplně normálního člověka. Teď mám zrovna před očima jednoho: bývalý boxer, pohyboval se v různých sférách kolem Ivana Roubala. Ale zrovna ten by nikomu neublížil, byl to mírumilovný člověk. Na druhou stranu, když si vezmete orlického vraha Ludvíka Černého, ten vypadal jako dítě – a co dokázal provádět!
Setkal jste se někdy s trestnou činností motivovanou náboženskou vírou nebo jejím výkladem? Fanatismem nebo například sektou?
Moc toho není. U nás je spousta jiných než náboženských fanatiků. V Česku to není jako v amerických detektivkách – ty scénáře většinou píšou lidé, kteří v životě neviděli vraždu, na to nekoukejte. Na filmy vůbec nedejte, to jsou jen fantazie.
Řešil jsem třeba vraždy kněží, ale tam nešlo o věroučné otázky, nýbrž většinou o peníze nebo mravnostní delikty.
Roubal vnímal vraždu jako dobrý skutek
Takže tady v Čechách jsou takové případy spíše výjimkou?
Ano, to se u nás neděje ve velkém. Může se ale stát, že zločinec má nějakou svou vlastní, často zcestnou víru, za niž se schovává. Jako třeba Ivan Roubal. On dokonce říkal: „Kdo jiného usmrtí, nezhřeší, nýbrž bude blahoslaven, neboť zkrátil utrpení jeho v životě pozemském, což je dobrou odplatou za skutky jeho.“
Co je tohle za víru? Tvrdil o sobě, že je věřící, a tohle bylo takové jeho osobní motto. Měl dokonce nějaký problém s Jehovisty, dostal rok za maření činnosti církve nebo něco takového. Nevím, co jim přesně prováděl, pro nás to nebylo zajímavé, soustředili jsme se na jiné věci.
Musel jste někdy při vyšetřování spolupracovat s duchovními nebo náboženskými autoritami? Pokud ano, jak tato spolupráce probíhala?
Podílel jsem se třeba na hlídání papeže Jana Pavla II., když tu byl na návštěvě. On měl tedy svou ochranku, ale já zajišťoval budovy, aby tam nebyl střelec, trasu, kudy pojede autem, viděl jsem ho asi na 2 metry. Příjemný pán, decentní. Tam jsem přišel do styku s vírou a několika jeptiškami.
Jednou nám také dost zavařil jeden farář, protože přenášel zprávy vězňům z jedné věznice do druhé. Ale z nějakého důvodu nebyl odvolatelný a řešil to někdo jiný než my.
Někteří zločinci se během pobytu ve vězení stanou věřícími. Myslíte, že i bezcitní vrazi se opravdu mohou obrátit, nebo je to spíš póza?
Když odsouzení najednou přijdou s tím, že jsou věřící, je to většinou zcela zištné a účelové. Možná, že si i říkají: „Pro Krista Pána, takovou paletu jsem dostal, to si tu posedím dlouho!“ Nicméně pokud někdo usiluje o dřívější propuštění, u soudu se zkoumá, jak se dosud choval ve vězení. Všichni odsouzení se snaží, aby tam měli nějaké dobrozdání. Mnozí z nich se proto účastní terapií a stylizují se do role napravených hříšníků, kteří uvěřili v Boha.
Takhle je to teď například u Zdeňka Vocáska. Znal jsem ho, když jsme ho zavírali, ten má zločin v sobě. Zrovna u něj ani náhodou nevěřím, že by se dal na upřímnou víru, je to ryze účelové.
Viděl jsem to mockrát. Já bych jim nechtěl sahat do svědomí, přejme jim to, ale můj názor je, že je to účelové, aby získali nějaké výhody. Teď ale mluvím hlavně o opravdu brutálních vrazích se sazbou nad dvacet let. Něco jiného to zřejmě může být u lehčích zločinů, kterých pachatel opravdu upřímně lituje.
Jaký je váš osobní vztah k víře? A proměnilo ho nějak to, co jste viděl?
Jediné, čemu jsem věřil, byla zbraň. Měl jsem kvalitní, a to byla taková víra, že když dojde na nejhorší, tak mě zachrání. Nikdy jsem s náboženstvím nepřišel do styku a ani jsem o to neusiloval, v tom se asi se čtenáři neshodnu. Když vidíte zabité, umučené nebo znásilněné dítě, například Aničku v Troji, tak si říkáte, že kdyby byla nějaká Boží spravedlnost, tohle by se přece nemohlo stát. Pro mě je to nepochopitelné. Nikomu ale víru neberu – ať si každý věří, čemu chce – tohle však jde mimo mě. Já mám radši řeckou filosofii.
