Ráno 24. února 2022 si vybavuji až moc dobře. Ospale jsem mířil do kanceláře a z letargie mě vytrhla série zpráv od přátel a známých, kteří byli toho dne na Ukrajině a referovali o ruské invazi. Místo práce jsem bez přestání sjížděl zpravodajské servery, přepínal mezi titulky, mapami a záběry z prvních hodin. A do toho ten kolotoč telefonátů: „Kde jste? Jste v bezpečí? Co se u vás děje? Co pro vás můžu udělat?“ Hlavou se mi honilo jediné: Co mohu udělat, abych nezůstal jen pasivním divákem?
Ten den jsem už nic kloudného neudělal. Skončil jsem ve své oblíbené kavárně, dal si panáka whisky a snažil se tu skutečnost vůbec unést. Nešlo mi do hlavy, že v Evropě 21. století se může stát politicky průchodným plán „smazat z mapy“ sousední stát. Po zkušenosti druhé světové války, po krvavé lekci rozpadu Jugoslávie, po všech řečech o mezinárodním právu a evropské bezpečnostní architektuře. A přesto se to stalo.
Sociologie pro takové okamžiky používá pojem „kolektivní trauma“. Nejde jen o to, že se stane něco hrozného; jde o náhlost, šok a o dopad, který překračuje individuální životy. Událost přestane být „někde jinde“, protože otřese stabilitou celého systému, v němž žijeme. Petr Kain z týdeníku Ekonom připomíná paralelu s pandemií covidu, která přišla náhle, zasáhla masově a proměnila pravidla každodennosti. Vryla se do paměti společnosti, protože ohrozila to, co jsme považovali za samozřejmost, bezpečí, předvídatelnost, kontinuitu. A především – dotkla se celého světa.
Dnes jsou to čtyři roky a konflikt se mezitím nesmazatelně zapsal do dějin. Nejen tím, že zásadně ovlivnil geopolitiku, ale i tím, co odkryl o lidské schopnosti páchat chladnokrevné zlo. Buča, Izjum a další místa se staly symboly ruské krutosti a nelidskosti. Pro mnohé z nás to byla reminiscence do evropské paměti. Brutalita a zabíjení civilistů se stalo na Ukrajině každodenní realitou.
Jako křesťanský humanista věřím, že není spravedlivé ani moudré proměnit celý ruský národ v abstraktní viníky a zároveň není možné udělat z krutosti pouhou „chybu režimu“, která se nás netýká. Je to vědomé rozhodnutí Rusů vést válku, ničit města a zabíjet civilisty. A není možné tvářit se, že se to děje samo od sebe, bez lidí, kteří to nesou, vykonávají, schvalují nebo aspoň tiše tolerují. Pro křesťanské uvažování je to navíc lakmusový papírek svědomí, jestli dokážeme pojmenovat zlo jako zlo, aniž bychom se zřekli pravdy o člověku, který je schopen obrácení, či naopak propadu do záhuby.
Nedávno jsem vedl rozhovor s novinářem Martinem Ocknechtem, který v organizaci Post Bellum vede pomoc Ukrajině a koordinuje sbírku Pomozte Ukrajině s Pamětí národa. Shání helmy, lékárničky, neprůstřelné vesty, generátory, sanitky, terénní auta pro záchranáře, zdravotnický materiál a další věci, které na papíře vypadají jako seznam položek, ale v realitě jsou to často jediné šance na přežití. Čtyři roky opakovaně jezdí na východ, hledá konkrétní cesty, jak proměnit solidaritu v něco hmatatelného. A dělá to navzdory tomu, co se na člověka lepí. Martin je vyčerpaný, má posttraumatický syndrom a dlouhodobý strach.
Silně mi zůstalo v paměti, jak mluvil o české „únavě z války“, kterou slýchá v hospodách i v komentářích na sítích. Slyšel jsem z jeho hlasu rozhořčení člověka, který ještě před pár dny stál tváří v tvář lidem, kteří si znovu a znovu berou maskáče a zbraň a vracejí se do mrazivých, bahnitých zákopů. Nejde asi o to, že by člověk musel být neustále rozjitřený. Jde o to, aby únava nepřešla v lhostejnost a lhostejnost v přijetí nespravedlnosti jako nového standardu.
Zároveň se během těch čtyř let proměnilo i společenské klima u nás. Politika se znovu stala zápasem o základní orientaci země. Po období, kdy demokratické strany nedokázaly využít mandát k důležitým reformám a nezvládly uklidnit společnost v čase inflace a energetické krize, se otevřel prostor pro proruský populismus a salonní fašismus. Hlasitěji se objevuje představa, že „naše místo“ je na východě – v duchu kroků, které v posledních letech udělalo Slovensko a Maďarsko. V českém prostředí se do toho mísí stará slabost, chuť věřit, že cena za klid je vždycky vyjednatelná a že morálka je luxus, který si člověk dopřeje, když mu vycházejí účty.
Přiznávám, že i ve mně byly chvíle pochybností, co ještě unese občanská společnost a jak hluboko sahá naše podpora svobody a demokracie proti ruskému agresorovi. Výsledky voleb i tón veřejné debaty občas působily, jako by se téma Ukrajiny stalo pouhým rušivým prvkem všedního dne. V takové atmosféře roste ochota dát prostor hlasům, které staví politickou identitu na nenávisti. Výroky Tomia Okamury mířené proti ukrajinským uprchlíkům jsou signály směrem k lidem v nouzi, že jejich místo mezi námi je podmíněné a kdykoli odvolatelné. A jsou to signály i směrem k většině, že solidarita je naivita a chyba.
Tento posun je patrný i na sociálních sítích. Virální záběry zákopových bojů se pro část publika proměnily v bezduchý rituál konzumace, další video, další krátký šok, další posun prstem. Modrá a žlutá se v polarizované společnosti staly spouštěčem konfliktu. Ne proto, že by barvy samy o sobě něco dělaly, ale protože v nich lidé vidí otázku, na kterou se snaží vyhnout odpovědi, zda ještě věříme, že lidský život a státní svoboda mají cenu, i když jejich obrana něco stojí.
Právě proto má smysl připomínat i opačný proud. Ani čtyři roky války Čechy zcela neotupěly. Naopak se opakovaně ukázalo, že část společnosti umí jednat cíleně a velkoryse. Skvělým příkladem je „Dárek pro Putina“ – iniciativa, která zajistila 140 milionů korun na nákup elektrocentrál a generátorů v době, kdy je Ukrajina postrádala nejvíce.
Významný byl i hlas církví, když se debata o uprchlících dostala do polohy cíleného strašení a znevažování. Vymezení se nového arcibiskupa Přibyla vůči protiuprchlické rétorice ukázalo, že konzervativní víra nemusí být přívěskem nacionalistického populismu. Ekumenická rada církví a Česká biskupská konference reagovaly na Okamurovy výroky jasným varováním, že zpochybňovat solidaritu s lidmi v nouzi je nebezpečné. V prohlášení připomněly, že útok na konkrétní národnostní skupinu, zvlášť na zranitelné – staré, nemocné a závislé na pomoci – v Evropě nese historickou ozvěnu útoků na Židy, Romy a lidi s postižením. A že takovou minulost nechceme opakovat.
