V křesťanských kruzích se „sebezapření“ skloňuje ve všech pádech, jako by to byl univerzální lék na všechno. Pokud však máte pocit, že musíte vyhovět každému a usmívat se, i když uvnitř křičíte vyčerpáním, nejste na cestě ke svatosti. Jste na cestě k sebedestrukci.
Všichni to známe. „Sestro, bratře, ještě tuhle službu, Pán ti to oplatí.“ A vy, s maskou křesťanské laskavosti, řeknete ano, i když vaše tělo i duše už dávno blikají červeně. Říkáme tomu sebezapření. Ale psychologové pro to mají mnohem méně poetické názvy,: vytěsnění, represe nebo prostě a jednoduše – cesta k vyhoření.
Slavný psychiatr Viktor Frankl říkal, že člověk najde smysl, když se orientuje na něco většího, než je on sám. To zní skvěle a biblicky. Jenže je v tom háček, který křesťané často přehlížejí. Je rozdíl mezi tím, když se svobodně darujete, a tím, když se systematicky „vymazáváte“.
Když pod tlakem náboženské viny dusíte únavu, vztek nebo nesouhlas, tyhle emoce nezmizí. Sigmund Freud by vám řekl, že jste je jen „vytěsnili“ do sklepa své duše. A co dělají věci ve sklepě, když se tam o ně nikdo nestará? Začnou hnít a smrdět. Vrací se jako úzkost, napětí nebo pocit, že už nic nemá smysl. Pokud se „zapíráte“ tak moc, že už nevíte, kdo jste, rozhodně nejste blíž Bohu.
Naše tělo je často moudřejší než naše teologie. Průkopníci psychosomatiky už dávno vědí, že co neřeknou ústa, to vykřičí žaludek, záda nebo srdce. Statistiky mluví jasně: lidé v pomáhajících profesích a aktivní dobrovolníci v církvích jsou v první linii vyhoření. Uvádí se, že 20 až 40 % z nich už jede na prázdnou nádrž. V tomhle světle zní Ježíšova otázka z Markova evangelia mrazivě aktuálně: „Co prospěje člověku, když získá celý svět (nebo uznání celé farnosti), ale ztratí svou duši?“ Ztratit zdraví kvůli tomu, aby si o vás ostatní mysleli, že jste „zlatý člověk“, není oběť. Je to hazard.
Carl Gustav Jung mluvil o „personě“ – masce, kterou si nasazujeme, abychom zapadli. V církvi je to často maska „vždy milého a bezkonfliktního křesťana“. Pod ní se ale schovává to, čemu Jung říkal Stín. Všechny ty nevyřčené pocity, které se hromadí v nevědomí. Sociolog Erich Fromm trefně poznamenal, že láska není zdvořilá grimasa. Autentická láska vyžaduje respekt k druhým, ale – a to je třeba podtrhnout – i k sobě samému.
Asertivita jako akt víry
Friedrich Nietzsche kdysi křesťanství cupoval za to, co nazval „morálkou otroků“ – oslavou slabosti a pasivity. Abychom mu nedali za pravdu, musíme se naučit rozlišovat mezi pokorou a „rohožkovstvím“.
Skutečné sebezapření totiž může vypadat úplně jinak, než jsme zvyklí. Může to znamenat:
- Zapřít svůj strach z toho, co si o mně pomyslí druzí.
- Zapřít svou potřebu být za každou cenu „ten hodný“.
- Mít odvahu říct pravdu, i když to bude bolet.
Říct „ne“ další službě, když už pletete nohama, není pýcha. Je to zodpovědnost za život, který vám Bůh svěřil. Je to akt zralé víry, která ví, že Bůh nepotřebuje vyhořelé stroje, ale celistvé lidi. Cílem duchovního života proto není skončit jako vyčerpaná troska, která už nemá co dát. Skutečné následování Krista se odehrává v pravdě. A pravda někdy bolí – třeba když si musíme přiznat, že máme své limity. Že nejsme spasitelé světa a že jsme unavení.
