Některé příběhy se vyprávějí tiše, skoro omluvně, a přesto v sobě nesou tíhu celého světa. Tenhle je o útěku, ztrátě, lásce, která přišla příliš brzy a odešla příliš rychle, a o naději, jež se nevrací jako odpověď, ale jako přítomnost. O tom, co zůstává, když už se nedá nic vysvětlit.
„Zkusím to popořadě, teda jestli vás nebudu nudit. Když tak řekněte, jo? Víte, já jsem byl takovej divokej v pubertě. On táta dost pil a byl dost drsnej, když byl nalitej. Mlátil mě i mámu. Já jsem se s ním pak jednou porval. No a máma mě vyrazila. Vona se ho bála a nechtěla vo něj jako přijít. Tak já jsem se teda sbalil a utekl jsem k tetě. Ale nechci se na to vymlouvat, jo? Říkat si, že jsem chudák a měl jsem těžký dětství. Jako asi měl, ale to není důvod bejt špatnej člověk nebo žít blbě, že jo? No a u tety v Pyšelích, tam to bylo ještě horší. Hrozně jsme na sebe řvali. Ona mě tam nechtěla, takže já jsem se pak sbalil a prostě jsem se různě potloukal. No a pak jsem dostal mononukleózu.
Nevím, proč jsem to dostal, ale odvezla mě rychlá na infekční do Prahy na Bulovku. A to byl takovej velkej dárek. Fakt. Byli jsme tam zavření strašně dlouho, nikdo nesměl dovnitř ani ven. Docela nálož. No a byla tam holka, taková skoro stejně stará jako já. Ona se taky léčila. Na tý infekci to bylo smíchaný, chlapi a ženský dohromady. Tam jsme se spolu začali bavit. Chodili jsme na terasu, kde jsme koukali z toho velkýho kopce na tu Prahu dole. Bylo to… takový kouzelný. Já se vždycky díval na ten obzor a chtěl jsem hrozně někam tam do tý dálky běžet. Ale to nešlo. Jmenovala se Sabina.
A já jsem se zamiloval a ona taky. Jenže ona tam byla už dýl, a tak jí jednou řekli, že půjde domů. Na to tam všichni čekali. Já tolik ne, protože jsem žádný „domů“ tenkrát neměl. Ona měla velkou radost, ale mě bolelo srdce. Věděl jsem, že se rozloučíme a že ji ztratím. Nikoho tak blízkýho jsem do tý doby nikdy neměl. A tak odešla a já zůstal. A pak asi za dva tejdny přišli za mnou, že jdu taky domů. Tak jsem se balil. A najednou koukám, Sabina stojí ve dveřích. Prostě se tam objevila a byli s ní její rodiče. Usmívala se na mě a zeptala se mě, jestli půjdu s nima. A já šel. Vzal jsem si boty, bundu a prostě šel.“
Čekali jsme holčičku…
Vyprávění pokračovalo a já jsem jenom zíral a patrně se mi vůbec nedařilo (vzhledem k mimovolně otevřeným ústům) nevypadat úplně pitomě. Martin se Sabinou spolu začali chodit a bydleli u jejích rodičů v baráčku v Benešově. Oba si našli práci v obalovně. Po roce se zasnoubili a počali spolu miminko. „To bylo nejnádhernější období, co jsem zažil, pane Matěji.“ V létě chystali svatbu. Martin se poprvé v životě vracel z práce domů, poprvé na něj někdo čekal.
„No a pak šla Sabina jednou pro něco do obchodu. Měla už docela hezký bříško. Čekali jsme holčičku. Přecházela ulici. A nějakej debil ji srazil. Nemohli jí pomoct, ani miminku. Umřeli tam na tom přechodu. A já jsem tam tenkrát umřel taky. Je to 20 let. Ale pořád to strašně bolí. Já bych chtěl za nima. Že tam někde jsou?“
S Martinem jsme se ještě nějakou dobu vídali v nemocnici. Chvíli to vypadalo, že zemře. Pak se to zlepšilo. Jednou byl i u nás v kostele. Ale nenašel tam svoje místo. Nějak moc jsme vypadali, že umíme žít. Nedávno mi po dvou měsících volal. Byl dost opilý. Prosil mě o pomoc. Ne o peníze, ne o jídlo. Prosil prostě o pomoc. A já mu ji neuměl poskytnout. Telefon položil uprostřed jedné z mnoha prosebných vět.
Doma mi v té době stonala dcerka a bolela ji hodně hlava. A já ti znovu, pokolikáté už, Pane Bože milý, říkal nesmělou a unavenou prosbu, abys přišel. Abys odněkud z dálky pod kopcem za terasou, od obzoru, přišel. A aby ses včas postavil řítícím se šílencům do cesty. A aby ses dotknul dětské hlavičky a tišil bolest.
A do takových mých marných proseb najednou zazněl jemný ochraptělý hlas. „Tati, já jsem viděla Aslana… On za mnou přišel! Byl to On. Teda nějaký velký lev to byl. Ale já si myslím, že to byl Aslan,“ řekla mi dcerka. „To je dobře, holčičko moje. Myslím, že to byl fakt On. Byl to Aslan. Přišel za tebou.“
Včera za mnou přišel Martin na návštěvu do nemocnice. Vypadal odpočatě a upraveně. Dohodli jsme mu místo sanitáře na lůžkovém oddělení. Sestry i lékaři ho u nás v nemocnici dobře znají. A těší se, že to spolu zkusí.
