Chování stavebních dělníků v šedesátých letech mi stavělo před oči zdi, které se mezi lidmi mnohdy tyčí a rozdělují je. Zdi vzájemného nepochopení. Zdi pohrdání. Zdi závisti. Zdi předsudků.
V šedesátých létech jsem rok pracoval jako dělník na stavbě čistírny odpadních vod v Praze. Spolu se mnou tam pracovalo mnoho dělníků, byli to rozmanití lidé. Zčásti vyučení zedníci a další řemeslníci, z části stavební dělníci, někteří z nich byli venkované z Čech, Moravy i Slovenska, jiní přišli v rámci organizovaného náboru z jiných podniků.
Nechyběli ani bývalí sedláci vyhnaní při kolektivizaci zemědělství ze svých usedlostí a polností, kteří za sebou často měli léta strávená ve vězení či u pétépáků. Byli mezi námi bývalí profesoři vypuzení ze škol, právníci vyhnaní z kanceláří, důstojníci z předúnorové armády, propuštění političtí vězňové, mezi nimi katoličtí kněží a řeholníci.
Ke staveništi patřila velká kantýna, kam jsme chodili na oběd. Stály tam stoly, u nichž jsme seděli po čtyřech. Po nějaké době, když už jsem dělníky ze stavby znal, jsem si všiml, že skoro všichni sedávali jen s těmi, s nimiž si byli nějak blízcí. Například čeští venkované s českými venkovany, Slováci se Slováky, řemeslníci s řemeslníky, lidé vysokoškolsky vzdělaní s vysokoškolsky vzdělanými a tak dále.
Asi proto, že se sobě podobnými měli víc o čem mluvit. Ale ve hře byly někdy i předsudky, které vůči sobě jednotlivé lidské skupiny mívají. Jedinou výjimkou byli katoličtí kněží (většinou po komunistickém kriminále), kteří si ke stolu sedali s kýmkoliv na nejbližší volné místo. A bavili se s každým.
Chování stavebních dělníků v kantýně mně stavělo před oči zdi, které se mezi lidmi mnohdy tyčí a rozdělují je. Zdi vzájemného nepochopení. Zdi pohrdání. Zdi závisti. Zdi předsudků. Přičemž na oné stavbě většinou šlo jen o to, kdo se s kým rád bavil, či nebavil. Je pochopitelné, že ne s každým si máme o čem povídat, ne s každým si rozumíme a ne s každým se kamarádíme. Na tom ještě nutně není nic špatného.
Může tomu ovšem být i tak, že když se s nějakým člověkem nebavíme, skrývají se v pozadí pohrdání, předsudky. Pokud nám daný člověk připadá horší než my, stává se pro nás jakoby míň člověkem. Tu vězme, že nelidské, kruté chování jedněch lidí k druhým bývá umožněno právě tím, že jedni na druhé hledí jako na lidi méněcenné, či jinak zavrženíhodné, vůči nimž je možné si dovolit cokoliv.
Dějiny o tom opakovaně svědčí. I ty moderní. Nacisté například dělili lidstvo na „nadlidi“ a „podlidi“, čímž zdůvodňovali zotročování a vyhlazování takzvané nižší rasy. Rusové na konci světové války hleděli na oplátku na všechny Němce jako na nacisty, tedy osoby zcela zkažené, a chovali se k nim náležitě krutě.
Na Ukrajině nyní probíhá nevybíravá ruská agrese zdůvodňovaná tím, že Ukrajinci jsou nacisti, což tři čtvrtě století po 2. světové válce prostě není pravda. Extrémní nacionalisté sice na Ukrajině jsou, ale jen jako menšina mezi obyvateli. Ostatně i v Rusku je dnes přítomen extrémní agresivní nacionalismus, nesený i rozšířeným přesvědčením, že ruská civilizace je nejlepší na světě.
Podobně už před druhou světovou válkou hleděli Japonci na Číňany s pohrdáním jako na nižší rasu, a když do Číny vpadli, páchali tam hrozná zvěrstva. Podobně samotní Číňané smýšlí o Tibeťanech a zejména Ujgurech jako o nižší rase. V poukazování na podobné situace, kdy jedni lidé hledí na druhé jako na méněcenné, či jinak zavrženíhodné, bychom mohli pokračovat dál a dál.
Proto pozor na hlasatele nenávistné nadřazenosti rasové, národnostní, třídní, náboženské i jakékoli jiné. Když se takové postoje daří rozšířit mezi lidi a když se do popředí společnosti dostanou agresivní nositelé těchto postojů, hrozí totalitní a válečné hrůzy. Je službou lidstvu a prevencí před totalitními a válečnými hrůzami, když rozumní a svědomití lidé (včetně křesťanů) k nenávistným ideologiím, snižujícím celá seskupení lidí, nemlčí.
Autor: Vojen Syrovátka
Zdroj: Protestant (redakčně upraveno)
