Asi každý z nás nosí v srdci nějaký vzor člověka, k němuž vzhlíží. Vzor duchovní, politický, sportovní nebo umělecký. Jedním z těch, k nimž se obracím já, je biskup don Tonino Bello (1935–1993) z italské diecéze v Molfettě v regionu Bari. Nikdo mu neřekl jinak než „don Tonino“ nebo zkrátka „Tonino“.
Bello prožil válku i brzkou ztrátu otce, což formovalo jeho další roky. Stal se knězem, který byl jako řada jeho kolegů citlivý zvláště k sociálním otázkám, nespravedlnosti, násilí a válkám. Dospělý život začal jako kněz žít v době velkých poválečných otřesů a změn. Zvláště ty hospodářské dopadly převážně na chudé lidi z venkovského a zemědělského prostředí. I jako kněz a od roku 1982 jako biskup, kterého si vybral papež Jan Pavel II., byl všude tam, kde by kněz být měl. Místem jeho služby nebyl jen kostel, ale ulice a prostředí, kde se žil opravdový život.
Možná si to v současných českých poměrech už nedovedeme ani představit, ale biskup Tonino chodil bez rozpaků stávkovat s těmi, kteří si chtěli vydobýt lepší pracovní podmínky. Účastnil se demonstrací a pochodů, a to nejen pod záštitou nějakého křesťanského společenství, ale všude tam, kde se lidem dělo bezpráví. Chodil do továren, mezi prosté lidi. I na něj občas dopadlo policejní násilí. A tak ten, od koho dostal pár ran obuškem, před ním pak večer seděl v kostele.
Když nějaká svobodná nebo ovdovělá matka trpěla nouzí, chodil s ní po úřadech a přesvědčoval je, že je jejich povinností jí pomoci. Chodil za nemocnými, sháněl léky, finanční prostředky, přinášel naději. Jako biskup získal mnohem větší možnosti veřejného působení, a tak chodil do televize, rozhlasu, psal do novin, dával rozhovory. Oblékal se sice do biskupského, ale na mnoha fotografiích byste si ho spletli s chlápkem, který jde zrovna z práce nebo hospody domů. To, co a jak pro lidi dělal, oceňoval sice papež a biskupové, ale mnohem méně politici na místní i celostátní úrovni. Tonino obtěžoval lidské svědomí, neboť naléhal na to, aby se deklarované křesťanské hodnoty žily a projevovaly. Byl neodbytný.
Když se ho ptali, proč se zúčastnil charitativní mise v době války v Jugoslávii, odpovídal, že musel být tam, kam by šel i Ježíš, a že konflikty se dají řešit i jinak než zabíjením. Měli ho za blázna, jenže to, co říkal a také žil, nemohl nikdo rozporovat. Není přece možné se v kněžské či biskupské službě vykašlat na trpící lidi jen proto, že pomáhat jim je těžké a že se při tom člověk umaže.
Po Toninovi zbylo také velké literární dílo, které ukazuje, jak hluboce teologicky a pastorálně byl zakořeněný ve Druhém vatikánském koncilu. Mohl dělat jakékoliv jiné povolání, oženit se, podnikat, cestovat. Stal se však knězem, který se nebál dát se ztrapňovat, když mluvil o válce a chudobě jako o šílenství. Jestli někdo hledá vzor pro život, člověka, který obětoval všechny své schopnosti pro službu Bohu, mohl by to být don Tonino.
Ke konci života trpěl rakovinou. Chřadl, ubývalo mu sil, ale tak jako Jan Pavel II. žil své fyzické chátrání s noblesou a na očích celému světu. Poslední mši svatou sloužil z postele. Ve tváři se mu zračila bolest a naděje. Televize ho jednou natočila, jak mluví s jedním chudákem, který seděl na břehu moře a byl opilý. A Tonino s ním nejednal jako s chudákem, ale jako s člověkem. Když mu dotyčný muž, který prožíval velké životní trápení, děkoval za to, co pro něj materiálně udělal, Tonino jen mávl rukou a snažil se mu říct toto: Neudělal jsem to proto, že jsem nějaký monsignor a biskup, ale proto, že jsem tvůj bratr. Pokaždé když si tuto scénu pustím, mám slzy v očích. Takhle totiž má vypadat, jednat a žít biskup a každý křesťan. Kdybyste chtěli natočit hluboký a krásný film plný zvratů a paradoxů, mohl by to být film právě o Toninovi.
