Světoznámý evangelikální autor Philip Yancey po pětapadesáti letech manželství veřejně přiznal osm let trvající mimomanželský vztah. Označil jej za hřích, vyznal jej Bohu i lidem a vyvodil z něj osobní důsledky: stáhl se z veškeré veřejné služby. Jeho příběh není ojedinělý. Rozpady manželství se staly bolestnou součástí naší reality – a to i uvnitř církve.
Proč se to děje? Kde se stala chyba? Odpověď nechci hledat mimo církev, tam se příčiny analyzují obtížně. Církev je ale prostředí, které znám. Proč ani zde nefungují návraty ke starým, osvědčeným obranným mechanismům – důrazu na nezrušitelnost slibu, na přísné vymezení vztahů k opačnému pohlaví, na morální apel?
Možná proto, že Bible klade důraz jinam, než kam jsme jej postupně posunuli. Tradice nás často spoutala natolik, že jsme přestali zkoumat, nakolik skutečně vyrůstá z biblického textu. Naše chápání manželství a sexuality je možná více ovlivněno stoickým dualismem než biblickým poselstvím. Odráží totiž filozofické dědictví, které na tělo pohlíželo s podezřením a duchovní rozměr definovalo jako jeho přímý protiklad.
Často opakujeme, že rodina je základem církve a že manželství je hodnotou, kterou je třeba za každou cenu chránit. Ježíš však říká něco, co nás znejistí: kdo k němu přichází a nedovede se zříci otce, matky, ženy i dětí, nemůže být jeho učedníkem. Nezlehčuje tím manželství, ale relativizuje jeho absolutizaci.
Podobně přistupujeme ke svatbě. Máme tendenci chápat ji jako božsky ustanovený akt, který sám o sobě garantuje trvalost vztahu. Bible však svatbu jako obřad nikde nepřikazuje. Přesto důsledně požaduje manželskou věrnost. Závazek je tedy hlubší než samotný rituál.
Učíme se zříkat všech ostatních lidí opačného pohlaví, ale Ježíš dává jiné měřítko: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.“ Bez rozlišení pohlaví. Apoštol Jan tuto výzvu vztahuje na celou církev. Láska je základním pojivem Boží rodiny, nikoli výlučným privilegiem manželského vztahu.
Často mluvíme o „splynutí duší“ jako o ideálu manželství. Písmo však říká něco jiného: muž a žena se stanou jedním tělem. Tělesnost je určujícím rysem manželství. Právě proto manželství nepřechází do věčnosti – končí s tělesnou smrtí. Láska jako duchovní vztah je naproti tomu tím, co charakterizuje církev jako jedno tělo Kristovo.
Z toho plyne zásadní rozlišení: tělesné sjednocení patří výhradně do manželství, bez výjimek. Duchovní láska však patří ke všem vztahům v církvi. Nemohu se tedy „zříci“ druhých lidí – všichni jsou mými bližními. Právě záměna těchto rovin může vést k vnitřnímu napětí a selhání.
Fyzický vztah má přitom potenciál prohlubovat i vztah netělesný. Nestane se to však samo od sebe. Představa, že se vše „vyřeší po svatbě“, je iluzí. Budování vztahu patří k celoživotním úkolům manželství.
Píseň písní mluví jazykem přátelství: „Můj přítel, má přítelkyně.“ Manželství bez přátelství dlouhodobě neobstojí. Přátelství nevzniká slibem, ale sdílením, respektem k poslání druhého a ochotou vstupovat do jeho světa. Kde si partneři berou prostor, pohrdají zájmy toho druhého nebo odmítají jít jeho cestou, tam se vztah pomalu rozpadá.
Zamilovanost se dívá jeden druhému do očí. Láska se dívá společným směrem. Manželství proto není především péčí dvou lidí jeden o druhého, ale společným dílem, které je přesahuje.
Za Rádio 7: Petr Raus
