Když se pozorněji díváme na vystupování Donalda Trumpa a Vladimira Putina, brzy si všimneme řady velmi podobných rysů. Jejich politické systémy se sice výrazně liší, existuje však jeden společný prvek, který je spojuje překvapivě silně: strategická práce s náboženstvím a náboženskou symbolikou. Jak oba zneužívají náboženství k legitimizaci moci?
Oba vycházejí z logiky politického populismu a autoritářství, kdy náboženství nevnímají primárně jako sféru osobní víry, ale jako kulturní zdroj politické energie. Zvláště v Americe, která je stále ještě demokratickou zemí, někdy nechápeme, jak je možné, že tolik lidí může brát Donalda Trumpa vážně – po všech těch skandálech, lžích, vyhrožování a neustálých názorových veletočích. Vysvětluji si to tak, že pro mnohé je Donald Trump více než pouhý člověk. Stejné platí o Rusech a jejich diktátorovi Vladimiru Putinovi. Dějiny mnohokrát ukázaly, že mocenské zneužití náboženství funguje.
Kritika vůdce jako útok na hodnoty národa
V politické komunikaci obou vůdců má náboženství funkci kulturního kódu, jehož prostřednictvím se politická moc spojuje s morálním řádem. Putin využívá pravoslavnou tradici jako nositele ruské identity, kontinuity a „duchovních hodnot“, kterými se země liší od „dekadentního Západu“. Trump se spojuje s evangelikální subkulturou, která mu poskytuje rámec „boje za americkou duši“. V obou případech náboženství slouží k vyvolání dojmu, že politický projekt, který reprezentuje vůdce není jen běžným politickým programem, ale návratem k něčemu posvátnému a původnímu. Tak vzniká reálný politický efekt: kritika vůdce působí jako útok na křesťanské hodnoty národa, na kterých národ stojí a padá.
Na americké náboženské scéně řada vlivných pastorů a křesťanských influencerů hovoří o Trumpovi jako o člověku „ustanoveném Bohem“, označují jeho protivníky za „duchovní nepřátele“ a popisují politický zápas jako duchovní válku. V Rusku po roce 2014 a zejména po roce 2022 pravoslavný patriarchát označoval válku jako obranu tradičních pravoslavných hodnot proti „satanským silám“ Západu.
Oba vůdci spolu se svými následovníky systematicky vytvářejí mýtus posvátného národa a role vůdce, který tento mýtus ztělesňuje. Ruští ideologové, z nichž Putin čerpá (např. Dugin, Surkov, Iljin), pracují či pracovali s myšlenkou, že Rusko je „katechon“ (řecky κατέχων – „ten, který zadržuje“) – tedy síla bránící příchodu absolutního zla. Rusko je v této koncepci civilizace, která má zvláštní duchovní poslání: chránit tradiční křesťanské hodnoty a bránit se „západní dekadenci“.
Oči celého světa budou upřeny na nás…
V americkém kontextu čerpá Trump z tradice, která vidí USA jako „city upon a hill“. Tento koncept se stal známým díky puritánskému vůdci Johnu Winthropovi, který v roce 1630 na lodi Arbella pronesl k budoucím osadníkům Massachusetts kázání A Model of Christian Charity. Winthrop řekl, že nová kolonie bude:
„…a city upon a hill – oči celého světa budou upřeny na nás.“
Tím vytvořil ideu, že Amerika je morálním vzorem pro svět, vyvoleným Bohem k něčemu jedinečnému. Evangelikální nacionalismus interpretuje americké dějiny skrze obraz duchovního poslání a současnou politickou krizi vnímá jako apokalyptický boj o budoucnost křesťanské civilizace. Proto u mnoha Američanů slyšíme nostalgické vzpomínky na „křesťanskou Ameriku“. Jenže toto je mýtus. Ve stejnou dobu, kdy Winthrop pronášel svou vizi, probíhalo nemilosrdné vytlačování Indiánů z jejich teritorií, kterého se dopouštěli i „biblicky věřící puritáni“. Ve zlatém věku Ameriky poloviny minulého století, kdy se četla Bible před vyučováním, probíhala brutální rasová segregace.
Oba vůdci jsou v tomto konceptu prezentováni nikoli jako prostí správci země, ale jako zástupci národního poslání, což jim v očích jejich zastánců dává posvátnou autoritu.
V moderní politice hrají vizuální symboly klíčovou roli a oba politici je využívají s pozoruhodnou intenzitou. Trumpova ikonická fotografie s Biblí před kostelem sv. Jana, která vznikla v roce 2020 během protestů po smrti George Floyda, byla ukázkovým příkladem politické liturgie. Prezident zde byl prezentován jako obránce křesťanství, který přináší řád do chaosu.
Nejedná se ale jen o tuto fotku. Trump vystupuje na shromážděních, kde evangelikální a pentekostální pastoři vzkládají ruce na jeho hlavu, modlí se za něj a prorokují jeho vítězství, zejména před volbami. Vzniká tak symbolický obraz vůdce posvěceného charismatickou autoritou.
Ruská pravoslavná armáda
U Putina jsou náboženské symboly vetkány přímo do struktury státní identity: armáda je žehnána pravoslavnými duchovními, ikony putují na frontu, prezident je pravidelně ukazován při zapalování svící či u pravoslavných obřadů. Putinova vizuální komunikace využívá pravoslaví jako součást státnosti. Jsme svědky propojení posvátnosti, národa, církve a tradice, vůdce pak tyto posvátné hodnoty chrání.
Oba politici používají náboženství jako rituální dekoraci politické moci, která má vyvolat dojem, že jejich vláda stojí na hlubším duchovním základě než běžná politika. Bouřit se proti této moci znamená bouřit se proti Bohu, respektive proti jeho zástupci v zemi.
Oba využívají eschatologický jazyk. Politický konflikt se prezentuje nikoli jako střet zájmů či idejí, ale jako kosmický boj světla a temnoty. Putinův diskurz označuje Západ za „satanský“ a ruský boj jako obranu duchovních hodnot proti antihodnotám: „Vidíme, že mnoho euro-atlantických zemí fakticky odmítá své kořeny, včetně křesťanských hodnot, které tvoří základ západní civilizace… Zpochybňují morální principy a všechny tradiční identity… dokonce i duchovní. A staví víru v Boha na roveň víry v Satana.“ (ruský diktátor Vladimir Putin, Vajdajské fórum)
Více či méně ve stejném duchu mluví Trump o „boji s temnými silami“ a o „duchovní válce“ proti zlu ohrožujícímu Ameriku. V obou táborech existují skupiny, které tento apokalyptický jazyk chápou doslova. U některých pravoslavných proudů je Putin označován za katechona; u části amerických evangelikálů a charismatiků je Trump považován za Bohem vyvoleného bojovníka či Bohem vyvolený nástroj.
Démonická politizace náboženství
Tak vzniká politický mesianismus, v němž náboženství slouží k dosažení politických cílů. Putin i Trump se opírají o náboženské instituce či proudy, které jejich politické projekty podporují. Pravoslavná církev v Rusku dlouhodobě podporuje Putinovu vládu, legitimizuje její geopolitické kroky a sama získává privilegia. Trump nemá monopolní oporu jedné denominace jako Putin, ale spoléhá na síť evangelikálních lídrů, think-tanků a mediálních influencerů. Tato aliance je pragmatická: evangelikálové získávají rozsáhlý vliv (zejména v justici), zatímco Trump získává jejich masivní podporu.
V obou případech se náboženské autority stávají garanty morální legitimity, která překračuje běžné politické kategorie. Náboženství se tak mění v politickou technologii, nikoli duchovní zdroj. Obě postavy propojují národní identitu s posvátným příběhem, čímž získávají autoritu, kterou racionální argumentace nemá. Vůdce se stává symbolem národa, národ se stává symbolem posvátnosti a politika získává náboženský charakter.
To je podobnost mezi Trumpem a Putinem: oba nevytvářejí náboženskou politiku, ale politizují náboženství. A v tomto procesu se náboženství mění v silný, někdy až nebezpečný nástroj mocenské mobilizace. Děsivý na výše popsaném je fakt, že tito dva „mesiášové“ se díky svému údajnému vyššímu poslání čím dál více spojují. Jejich spojení není mesiášské, ale démonické.
