Pokud je chrám příbytkem Božím, toho, co je mi nejdražším a nejcennějším, chci, aby tomu příbytek odpovídal. Žádná strohá pastouška, ale největší a nejvelkolepější stavba ve městě. Miluji prostor obrovských chrámů, kterým moje myšlenky poletují blízko nebi, barokní pompéznost nebeských tvarů tesaných do mramoru, pískovce, zlacené sádry, zdobnost andělů na blankytu malovaných fresek a majestátnost kopulí vznášejících se mezi oblaky.
Miluji dunivý hřmot vahran, těžkou slavnostní vůni kadidla, ve kterém hoří vzácné pryskyřice. Nádherná vyšívaná roucha, masivní zlaté kalichy a kříže zdobené drahými kameny. Obřadnost procesí a liturgických obřadů s mnohohlasými latinskými zpěvy. Miluji velkolepost svatých ceremonií, neboť v jejich vnější nádheře se odráží nádhera mnohem větší, nádhera, na kterou ukazují, nádhera jejich neviditelného a smysly nepostižitelného vnitřního obsahu.
Miluji důstojnost a reprezentativnost svých duchovních představitelů. Rád je vidím ve značkových šatech z dobré látky a pečetními prsteny na rukou, jezdit v kvalitních limuzínách a bydlet v prostorných renovovaných farách a palácích. Neboť vůči světu tak reprezentují mne. A já chci, aby ten, kdo reprezentuje mne, mou Církev a mého Boha, žil a vypadal lépe než já sám. Aby ten, kdo reprezentuje ono Tajemství, odrážel alespoň odlesk oné tušené, neviditelné důstojnosti a nádhery, která je na tomto světě smysly nepostřehnutelná.
Miluji slast duchovního rozjímání. Nejlépe se mu daří o samotě v tichu vlhkých cel, přítmí a zatuchlém pachu středověkých kamenů. Tato bezpečná izolace od hlasitého smíchu a pestrobarevného světa dovoluje mé duši vzlétnout. Stává se tak lehkou, že snadno opouští vlhké zdi a stoupá do výšek, které zrak nikdy nespatří a sluch nikdy nezachytí. Neboť jen tehdy, když vnější vjemy a svět ztiším na minimum, mám šanci vnímat práh toho nejkrásnějšího, co jen mohu vytušit.
Miluji ten kontrast mezi osobní askezí a vnější nádherou chrámů, ceremonií a duchovních představitelů, chudobou v lavicích a nádherou oltářů. Neboť tak má dobrý svět vypadat. Má být totiž laskavý k lidem a klást větší nároky na ty, kdo jim slouží. Askeze, chudoba a odříkání jsou těmi snazšími zkratkami do nádherného světa, služba v roli zářivé pompéznosti nikoli.
Ta vyžaduje – má-li být úspěšná – skutečnou odolnost a velikost charakteru, kterým disponují opravdu nemnozí. Proto svět, kde chudí sedí v lavicích a jejich představitelé slouží v krásných rouchách před oltáři, je velmi laskavý. Nakládá každému podle jeho síly – slabším málo, silným více. Slabší vede kratší cestou, silnější oklikou, aby jim svítili a umetali kratší cestu.
Jak by vypadal svět, kdyby nádherní seděli v lavicích a u oltáře jim sloužili nuzní a chudobní?
Bohatí v lavicích by se ihned ptali, proč tam vůbec sedí. Bohatí nemají zapotřebí, aby vůbec do chrámů chodili, pokud se bohatými cítí a pokud netrpí nějakou nouzí, která je k hledání vede. Pokud kouskem duše necítí onu neviditelnou nádheru, oproti které se jakkoli bohatí necítí zoufale chudými, a pokud odlesk oné tajemné nádhery nebudou chtít raději vidět vně sebe – ve chrámu, ceremonii nebo představeném – než v sobě samých, jejichž malost a konečnost tak důvěrně znají.
Toto není víra, toto je spiritualita – pouhá cesta k víře. Uvědomuji si, jak mizivě nepočetný můj druh spirituality v současnosti je. Jsou mnohem populárnějśí druhy, které mohou vést k víře a Bohu stejně spolehlivě. Třeba ta „spolčová“ – mladí lidé se druží do různých společenství, zpívají písně, tráví čas spolu… Nebo ta františkánská o chudé Církvi, která bosa, v „chrámu“ přírody káže o věcech budoucích.
Jsou to úctyhodné cesty, oslovují miliony, jen neoslovují pro změnu mě. Moje spiritualita ale nebývala vždy takovou popelkou, v minulosti si dlouhou dobu užívala výsad nejmasovější formy duchovní cesty. Proto není dobré se jí vysmívat a není ani moudré ji zatracovat jako relikt minulosti, který už v současnosti nemá co říci. Společenské fenomény mají totiž tu vtipně poťouchlou vlastnost, že sice po staletí mění formy, ale jejich podstata zůstává stejná.
Dílo našich rukou a hlav, naše novodobé chrámy, naše instituce, naši představitelé, odrážejí to, co je nám ve skutečnosti drahé. A my sami, my „v lavicích“ nevědomky vyzařujeme, kam jdeme a kým chceme být.
