Možná jste si všimli, že v posledních letech stojí křesťané přímo v centru tzv. kulturních válek, které rozdělují společnost na nesmiřitelné tábory. Nemalá část věřících bohužel přímo staví identitu křesťanství na aktivní účasti v těchto konfliktech. A z víry, která by měla spojovat, se tak stává nástroj politického boje a prostředek k získání moci.
Jak se to stalo? A proč se zdá, že čím víc lidé bojují za „ochranu víry“, tím víc se ztrácí její původní smysl? Pojmem kulturní války se v současném společenském diskurzu označuje hodnotově motivovaný konflikt o charakter společnosti. Jedná se o konflikt norem, hodnot a představ o tom, co je „dobrý život“, jaká je role člověka, rodiny, náboženství a státu. Tento střet se projevuje v úsilí o prosazení těchto vizí napříč právním řádem, vzděláváním, médii a veřejnou kulturou.
Kulturní války se typicky vyznačují vysokou polarizací, moralizujícím jazykem a tendencí rámovat oponenty nikoli jako nositele odlišného názoru, ale jako hrozbu pro samotnou morální integritu společnosti. Častým argumentem nebo způsobem prosazování konkrétního názoru se stává právě náboženství.
Rovnoprávnost ve stínu slova ‚gender‘
V naší zemi v posledních letech rezonují hlavně otázky manželství pro všechny nebo třeba přijetí Istanbulské úmluvy (celým názvem Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí).
Spor o Istanbulskou úmluvu názorně ukazuje, že někteří lidé, kteří ji démonizují a snaží se ji vyložit jako čiré zlo, ji buď nečetli, anebo si ji špatně interpretují. Cílem Istanbulské úmluvy je hlavně boj proti potírání ženských práv, genderově podmíněnému násilí a domácímu násilí. Kritici úmluvy tvrdili, že chce prosazovat „genderovou ideologii“ ve školách a v médiích. Ale tady došlo k zásadnímu nepochopení toho, co se v úmluvě píše.
Slovo gender je zde použito ve smyslu genderově podmíněného násilí (tedy násilí, kterého se dopouští muž vůči ženě) a genderové role. V kontextu genderové role je termín gender chápán výhradně v sociálním smyslu. Nejde zde o popírání specifik ženské biologické role, ani o prosazování transgenderu či fenoménu více pohlaví. Cílem je pouze a jen ochrana práv žen.
Stačí jedno slovo, které máme emotivně zabarvené, a jsme schopni odmítnout pochopit kontext, ve kterém je výraz použit – dojde tak k zásadnímu zkreslení a nepochopení. Často nám stačí jedno jediné slovo, jedna jediná informace, abychom někoho nebo něco odsoudili. Tento příklad bohužel jasně poukazuje na radikalizaci společnosti a na její rozdělení.
Tradiční hodnoty jako politická zástěrka
Tohoto radikálního rozdělení naší společnosti bohužel využívá část politiků jako nástroje pro mobilizaci svých voličů. Ve Spojených státech to ilustruje prezidentská kampaň Donalda Trumpa, v níž se opakovaně objevovala témata spojená s obranou tradičních hodnot, s kritikou a odmítáním tzv. „woke“ agendy a s cílenou kritikou liberálně orientovaných médií, politických institucí a některých občanských hnutí.
Nemusíme ale hledat jen daleko v USA. Dalším příkladem využívání rostoucí polarizace a radikalizace společnosti je slovenský premiér Robert Fico. V rámci své politické agendy opakovaně kritizoval liberální demokracii a západní politické instituce. V květnu 2025 otevřeně chválil autoritářské režimy v Číně a Vietnamu jako efektivní modely vlády, zatímco západní liberální demokracii označil za nefunkční a chaotickou.
U nás v Česku se pak na těchto konfliktech přiživují hnutí jako SPD nebo Stačilo, která přímo staví svůj politický program na odporu proti Západu a liberální demokracii.
Identita definována konfliktem
Politici tento mechanismus jen využívají, ale kořen problému neleží v nich, nýbrž v tom, že lidé (mezi nimiž je nemalá část věřících) sami dovolili, aby jejich identita byla definována konfliktem. Výsledkem je, že se víra přestává projevovat jako inspirace k dobru, a naopak se stává značkou příslušnosti k určitému názorovému táboru.
Současná situace radikálně rozdělené společnosti sice není ideální, ale já osobně to vnímám jako velkou šanci, díky které se můžeme hlouběji zamyslet nad palčivými problémy naší doby.
V dnešním nelehkém světě je třeba si znovu zodpovědět otázku, jaké hodnoty našich předků je nutné zachovat, protože i v dnešním světě mají svůj smysl – a zároveň s tím je důležité hledat nové cesty tam, kde je pohled předchozích generací ovlivněn kulturními zvyklostmi a dnes již není prospěšný. Jestli se má víra vymanit z role nástroje v těchto konfliktech, musí se vrátit k hodnotám, které nejsou definovány bojem proti někomu, ale tím, že chceme pozitivně ovlivnit svět kolem nás.
