V Berlíně se letos setkaly tisíce křesťanů napříč denominacemi s jediným cílem: přemýšlet o budoucnosti evangelia v Evropě. Místo jednoduchých odpovědí ale zaznívala slova o důvěře, rozdílnosti i bolesti z rozdělení. Přesně v tom spočívala síla kongresu – nepřinášel recepty, ale zrcadlo. Jak hlásat Krista bez kompromisu a zároveň v pokoji se všemi, kdo ho milují?
Tisíce křesťanů z celého světa, jeden cíl: posílit evangelizaci v Evropě. Kongres European Congress on Evangelism 2025 v Berlíně, pořádaný asociací Billyho Grahama, byl událostí, která nenechala nikoho chladným. Odjížděl jsem nadšený, povzbuzený, ale i vnitřně rozrušený. Kladl jsem si otázku: Jak hlásat evangelium v Evropě – v jednotě, v pravdě a beze strachu?“
Jednota jako dar i výzva
Za nejsilnější moment kongresu považuji přednášku polského řečníka Mariusze Muszczynského. Sdílel přes dvacet let zkušeností se spoluprací mezi charismatickými sbory, evangelíky a katolíky – na poli evangelizace. Mluvil o důvěře, která se buduje roky, o vztazích, které prošly konflikty, i o konkrétních krocích, které umožnily lidem z různých tradic společně nést poselství o Kristu.
Použil krásný obraz dvou hořících svící – každá z nich hoří sama za sebe, zůstává svou, ale jejich světlo září společně. „Není třeba se proměnit v tu druhou,“ řekl. „Stačí hořet.“ Odkazoval i na Pavlův obraz Kristova těla – jedno tělo, mnoho údů, jedna hlava: Kristus.
Co mě ale zasáhlo nejvíce, byla jeho věta, že právě naše rozdělení je jednou z hlavních překážek pro to, aby lidé v Evropě evangelium brali vážně. Není snadné přijmout dobrou zprávu od lidí, kteří se navzájem zpochybňují. Není snadné slyšet volání k životu v lásce od těch, kteří si nejsou schopni ani sednout ke stolu.
Jako katolík jsem jeho slova přijal s hlubokým souhlasem – a přiznávám, i s určitou bolestí. Na kongresu jsem možná byl jediný katolík, možná ne. Průzkum jsem si nedělal. Ale cítil jsem, jak moc je potřeba, aby se lidé jako Muszczynski ozývali. Aby zazníval hlas, který nevolá po kompromisu, ale po respektu. Po tom, abychom se dívali na to, co nás spojuje, a nezavírali oči před tím, co nás rozděluje.
Po jeho vystoupení ale následovala přestávka a po ní dovysvětlení od jednoho z organizátorů. Zdálo se, že někteří účastníci potřebovali ujištění, že tu nešlo o relativizaci pravdy ani o výzvu vzdát se vlastní identity. A přitom o to přece vůbec nešlo. Měl jsem pocit, že pro mnohé to bylo moc silné sousto. Ale možná právě to bylo znamením, že mířil hluboko.
V HledamBoha.cz se o tuto jednotu v různosti snažíme již roky. Budujeme mosty mezi různými křesťanskými tradicemi, protože věříme, že společné hlásání evangelia má větší sílu než izolované snahy jednotlivých skupin.
Kříž jako střed evangelia
Jednoduché věci někdy snadno přehlédneme. Tak jsem se cítil, když Charles Price začal mluvit o kříži. Prvotní reakce byla skoro podrážděná: „Tohle přece víme! Proč to tady vůbec zaznívá?“ Ale pak mi to došlo.
Kříž je tak samozřejmý, že na něj můžeme i zapomenout. V naší snaze být pozitivní, moderní a srozumitelní jsme možná evangelium odřezali od jeho středu. Bez oběti Krista, bez ukřižovaného a vzkříšeného, se naše víra stává souborem inspirativních myšlenek. A tím ztrácí moc. Ztrácí to, co jí dává život – že nejde jen o etiku nebo styl života, ale o příběh Boha, který trpí za člověka a zve ho k novému životu.
Price mne přivedl k revizi. Přemýšlel jsem: jak moc v našem sdílení evangelia zaznívá kříž? Ne jako poučka, ale jako osobní realita? Jako důvod naděje?
Emoce, pravda a tlak na výkon
Atmosféra celého kongresu byla intenzivní. Působivá. A chvílemi až zahlcující. Výzvy, které zaznívaly z pódia, byly emocionálně nabité. Rétorika místy připomínala mobilizaci: „Vstaň! Vyjdi! Nečekej! Nezdráhej se!“
Byl to styl, který na mě ne vždy působil dobře. Někdy jsem měl dojem, že se ze sálu co nevidět zvedne vlna účastníků, kteří poběží do ulic Berlína, „obalit svět Kristovou láskou“. Možná je to americký styl. Možná jiný temperament. Ale přiznám se, že jsem se místy cítil přesycený.
Ještě víc mě zasáhly některé výroky řečníků, které zaznívaly jako definitivní soudy. „Bible mluví jasně. To, co tu říkám, je jediná biblická pravda. A kdo s tím nesouhlasí, není věrný evangeliu.“ Mluvilo se o lásce, ale z některých slov byl cítit strach. Strach z úpadku církve. Strach z toho, že se z Evropy vytratíme. A právě ten strach jako by nutkal k přísnosti. K ostrým liniím. K odsudkům.
O to silnější byl pro mě projev biskupa Jamese Lagose Alexandera ze Súdánu. Člověka, který riskuje život kvůli víře. Který byl opakovaně vězněn za to, že mluvil o Ježíši. A právě on nás – žijící v náboženské svobodě – vybízel k odvaze. K prostému sdílení naděje. Jeho slova neburcovala. Jen mluvila z místa, kde víra stojí něco skutečného. A ta prostota mě zahanbila. I povzbudila.
Co si z toho odvážím pro Česko?
Odvážím si vděčnost. Že můžeme svobodně mluvit o Bohu. Odvážím si i inspiraci. Že i pět lidí z Česka může být součástí mezinárodní akce, která má sílu proměňovat myšlení. A také si odvážím otázky.
Jak vypadá evangelium, které sdílíme? Není příliš opatrné? Není příliš abstraktní? Nemluvíme o Bohu, ale vynecháváme kříž?
A také: jak vypadá naše jednota? Jsme schopní spolupracovat napříč církvemi? Ne jako strategie, ale jako výraz důvěry, že Kristus je větší než naše rozdíly? Jestli chceme, aby evangelium znělo důvěryhodně, musíme jít nejdřív blíž k sobě navzájem.
Berlín mi připomněl, že hlásání evangelia není otázkou metody, ale pravdy, vztahu a odvahy. A že cesta k jednotě nezačíná kompromisem, ale respektem. Možná právě tím může církev v Evropě znovu zazářit.
Tento článek je mým osobním pohledem na kongres, který měl více než 25 řečníků z 15 zemí. Můj výběr témat je tedy subjektivní a nepostihuje celou šíři programu.
