Není to tak dávno, kdy si lidé mysleli, že všech pět knih Mojžíšových psal kdesi na kameni v poušti Mojžíš. Bible ale není učebnicí dějepisu, morálky nebo sexuologie a je potřeba ji chápat v dobovém kontextu, a ne slepě adorovat minulost. Myslím, že Ježíš, jeho svatá Matka a jeho učedníci by se smáli, kdyby viděli, že někdo touží žít dokonce i v detailech tak, jak žili oni, zamýšlí se v glose Zdeněk A. Eminger.
Kdybychom do našeho civilizačního a kulturního prostředí přesadili starověkého člověka, způsobili bychom mu tím patrně šok. Když francouzský antropolog a etnolog Claude Lévi-Strauss představil fotografie zachycující životní styl východobrazilských kmenů Ňambikwara či Botokudu během svých expedic ve 30. letech, působilo to jako z pohádky. Opakovala se však otázka, kterou si kladli už někdejší misionáři: Máme právo od základů změnit a ohrozit jejich existenci už jen tím, že jim ukážeme svět, který obýváme? A čím by oni naopak mohli pomoci nám?
Není to tak dávno, kdy si lidé mysleli, že všech pět knih Mojžíšových psal kdesi na kameni v poušti Mojžíš. Pochybování o autorství biblických knih mohlo člověka snadno přivést do úzkých. Ještě dnes si na pozadí romantických obrazů z dob Babičky Boženy Němcové někteří lidé idealizují čas, v němž všechno mělo svůj řád, svoji krásu a svoji posvátnost. Málokomu se chce přečíst si práce historiků, kteří toto období zkoumají, protože spatřit tuhle dobu bez nánosu romantiky není snadné. I mezi křesťany ještě kolují představy o tom, jak u našich zhusta negramotných zbožných praprababiček a prapradědečků byly domy plné knih, v jejichž středu byla položena Bible, z níž si dvacet až třicet duší rozvětvené rodiny četlo – když ne každý den, pak aspoň o nedělích a svátcích. Uvědomujeme si ještě, že z doby, kterou někteří nostalgici a tradicionalisté kolem nás adorují, vzešly obě světové války a dvě nejstrašnější ideologie, pro které nemělo náboženství ani lidský život žádnou cenu?
Jiné to nebylo ani na přelomu 19. a 20. století, kdy protestantsky i katolicky orientovaná teologie a biblistika začaly pozvolna uplatňovat nové, kritické metody zkoumání Bible. Plody této práce nám po více než stu letech ukazují Písmo v úplně jiném světle a jiných konotacích, než jak ho znali naši po vzdělání toužící předkové. Desítky významných teologů a teoložek 20. století, kteří pomohli připravit Druhý vatikánský koncil a převést církev do moderní doby, nám mimo jiné dokázali, že teologie jako věda nemusí být obor určený jen pro kleriky, ale že ho mohou s užitkem pro sebe samé, pro druhé a pro církev dělat všichni ti, kteří jsou schopni kritického myšlení, mají odvahu a zároveň jsou pokorní před tím, co nám zanechaly velké osobnosti církve minulých dvou tisíc let.
Nebylo a dosud není pro některé křesťany snadné nechápat knihy Starého a Nového zákona jako učebnici dějepisu, náboženství, morálky, jako učebnici přírodovědy, psychologie, sexuologie, jako atlas světa či encyklopedii, jimž bychom navíc bez překladu do našeho současného jazyka a symbolů absolutně nerozuměli. Asi nejtěžší úkol teologů posledního staletí spočíval v rozbití zažitých představ, že by snad křesťanská víra byla nějaká ideologie, za kterou by bylo třeba zápasit jako za kteroukoliv jinou. Největší rozpory, které v církvi dnes prožíváme, nemají nic společného s odlišnými teologickými představami nebo čtením Písma. Míjíme se spíš na kulturní a spirituální úrovni a v tom, je-li pro nás víra klíčovou součástí našeho života, nebo je-li ideologií, kterou je třeba hrnout mezi nevědomé jako buldozer.
Ježíš rozhodně nebyl nostalgik. Nedojímal se minulostí ani velikostí své civilizace a kultury. Možná ne všechno, ale skoro všechno, co žili jeho židovští současníci, postavil na hlavu. Dost velký průvan, z něhož těžíme i my, lidé 21. století, způsobil v reflexi tehdejších náboženských představ a zvyků první mezi teology, apoštol Pavel. V atmosféře očekávání druhého příchodu Páně se nezdá, že by Ježíšovi učedníci i mučedníci prvních generací nějak zvlášť bazírovali na oprašování minulosti. Až když se zvěst evangelia dostala do středu římského a řeckého světa, bylo třeba reagovat na pestrou směs pohanských náboženství, kultů a rituálů, které se – ačkoliv už umíraly – chtěly ještě dvě tři staletí udržet při životě. Jejich osud, tak jako osud starého světa, však byl zpečetěn. Ještě Julián Odpadlík se pokusil obnovit pohanský kult boha Apollóna, ale onen „modrý, děravý Bůh“, jak nazýval Ježíše, nakonec dostihl i jeho. Všechno, nad čím dnes žasnou archeologové, se tváří v tvář Ježíšovu vykupitelskému příběhu stávalo pro další a další lidi té doby bezcenné. Musela v tom být velká bolest i radost zároveň a velká odvaha přestavit pohanské chrámy na křesťanské domy modlitby, přetvořit je na civilní stavby nebo je ponechat jejich osudu. To samé ale přece čeká nás.
Evangelium není nějaký domovní řád nebo požární směrnice, které registrujeme pokaždé, když se vracíme domů. Není to politický program, zákoník nebo podrobný návod na život. Evangelium nejde zkoncentrovat do nějakých krátkých sloganů, s nimiž by si kdokoliv vystačil po celý život. To samé platí o Pavlových listech, které si o poctivou a nepřetržitou reflexi doslova říkají. Myslím, že Ježíš, jeho svatá Matka a jeho učedníci by se smáli, kdyby viděli, že někdo touží žít dokonce i v detailech tak, jak žili oni. Mám za to, že sv. Ambrož, sv. Jeroným, Órigenés, sv. Augustin, sv. Kateřina Sienská, sv. Tomáš Akvinský, sv. František. sv. Jan od Kříže nebo svatá Terezie Benedikta od Kříže by byli znovu u vytržení, kdyby viděli, že se jejich dílo někdo pokouší zabsolutizovat a tvářit se, že třeba po svatém Tomáši už vlastně nepřišlo nic podstatného.
Asi každý z nás by v nějaké chvíli svého života chtěl žít v neodkouzleném světě, jak o něm hovořil Friedrich Schiller či Max Weber. Ve světě, který přišel po něm, světě vědy, sekularizace a výroby, neměla být metafyzika a víra v Boha tou nejdůležitější věcí lidského života, pakliže neměly přímo vyhynout. Zdálo se, že se člověku podařilo Bohu utéct a spravovat a řídit svůj život a svět podle svého. Jenže i v tomhle světě se Bůh nedal vyhnat. Připomíná se lidem právě tak, jak to v dějinách spásy vždycky dělával a dělá. Bůh není o něco víc v panenské krajině plné cypřišů a venkovských kostelíků než v zapadlé ulici v New Yorku, na jejímž konci stojí obyčejný, sto let starý kostel. Boha není víc ve spisech teologických gigantů pozdního středověku než v básních či grafikách Bohuslava Reynka. Boha nemá víc ten, kdo předsedá bohoslužbě u oltáře, než ten, kdo sedí v poslední lavici, k Bohu se modlí, Boha chválí a Boha o něco prosí. Boha je všude právě tolik, kolik je srdcí spravujících se ideou jeho lásky, o níž tak často mluvil.
Tak jako před dvěma tisíci lety i dnes povolává Bůh člověka k tomu, aby byl rukama jeho zázraků. I dnes mezi námi žijí světice a světci. I dnes se najdou mezi teoložkami a teology géniové, kteří sice nejsou tak mnohomluvní jako jejich předchůdci, ale jejichž dílo vyvěrá z Boha a přetrvá. Hrát si jako na divadle na minulost, toužit po návratu starého světa, nechtít aplikovat do života všedních dní evangelium, které tu bude i pro člověka 55. století, je smutné a směšné zároveň. Kdybychom do dnešní doby přesadili lidi z ahistorických časů, věřím, že by si namísto života v jeskyních vybrali dnešek. Pokud byl někdo schopný zanechat před 35 000 lety ve španělské Altamiře úchvatné pravěké malby, věřím, že by svůj talent uplatnil i dnes. Zdá se dokonce, že budeme-li chtít pracovat na Božím díle a budeme-li toužit, aby církev rostla a ve světě se zvěstovalo evangelium, budeme muset být schopní vzdát se mnoha podstatnějších věcí než jen snění o tom, jak to kdysi bývalo krásné.
