Jako křesťané bychom měli rozumět tomu, že by děti měly víc číst dobré knihy úměrné jejich věku, chodit do divadla, sledovat zajímavé filmy, být kreativní. Že by jim okolí mělo pomoci, aby skrze vlastní talenty dokázaly vyjádřit to, co cítí, z čeho mají radost, čeho se bojí, nad čím přemýšlejí, co by rády a co nechápou. Ježíš mezi svými učedníky a těmi, které potkal, nevěnuje ničemu víc pozornosti a energie, než že jim vypráví příběhy a učí je porozumět jejich smyslu a tajemství.
Nejen u nás, ale i jinde ve světě se vedou diskuze o tom, co by se měly děti a studenti různých stupňů a typů škol vlastně učit. Do debaty vstupují návrhy od pedagogických odborníků či psychologů i diametrálně rozdílné preference rodičů a učitelů. Jedni volají po rozšířeném vyučování matematiky a přírodovědných předmětů a zvláště po technologickém vzdělávání, druzí upozorňují, že ve vzdělávání dětí by nikdy neměly chybět předměty, které je povedou k hlubšímu myšlení, ke společnému dialogu a také k tomu, aby se v nich pěstovala láska k bližnímu, empatie a ochota pomáhat druhým.
Ve veřejném prostoru zaznívají názory, že třeba výtvarná a dramatická výchova – malování, hudba, zpěv, tanec – mají negativní vliv na chlapce, kteří tím jen stěží dorostou do potřebné mužnosti, a že dívky zase nepotřebují exaktní obory – matematiku, fyziku, chemii –, protože jejich budoucí role se má vyčerpávat hlavně v péči o rodinu a děti. Na pomyslných stranách sporu, ač jsem měl a mám rád exaktní a technické předměty, souhlasím s těmi, kteří volají po mnohem širší nabídce předmětů, v nichž by děti mohly objevovat hlubší vrstvy své osobnosti a porozumět tomu, že lidské dílo, které má nějakou cenu, tu je vždycky také pro druhé.
Jako křesťané bychom měli rozumět tomu, že by děti měly víc číst dobré knihy úměrné jejich věku, chodit do divadla, sledovat zajímavé filmy, být kreativní. Že by se měly nořit do příběhů a vyprávění. Že by jim okolí mělo pomoci, aby skrze vlastní talenty dokázaly vyjádřit to, co cítí, z čeho mají radost, čeho se bojí, nad čím přemýšlejí, co by rády a co nechápou. My, křesťané a Židé, totiž máme o Bohu jednu velkou a krásnou knihu příběhů – Bibli. Ježíš mezi svými učedníky a těmi, které potkal, nevěnuje ničemu víc pozornosti a energie, než že jim vypráví příběhy a učí je porozumět jejich smyslu a tajemství.
Bůh jako úsečky a rovnice
Jedním z nejsmutnějších zážitků, které jsem jako teolog učinil, bylo setkání s teologickými propagátory matematického až materialistického pojetí Boha a jeho vztahů. Několik semestrů se věnovali pitvání Boha a jeho rozkládání na čísla, úsečky, množiny a zlomky. Do svého takzvaného teologického přemýšlení o Bohu, a tedy o Lásce, Pravdě a Milosrdenství, nevpustili ani náznak vlastního duchovního prožitku. Nic ze světa jazyka, poezie, literatury, umění či fantazie jim nesmělo zkřížit cestu. Kdyby se byli bývali zeptali dětí nebo křesťanů, pro jejichž život a víru je důležitý také svět umění, pochopili by, že jejich formalistické uvažování o Bohu by k víře patrně nepřitáhlo ani profesní matematiky a geometry. I ti totiž vědí, že za všemi možnými výpočty se skrývají lidé a jejich malé-velké životní příběhy.
Religionista, biblista a teolog Milan Balabán hovořil o tom, jak je smutné, že si lidé přestávají vyprávět příběhy, číst pohádky, mýty, bajky a náboženskou poezii. Nikoliv v číslech, ale v příběhu se nám dochovaly skutečnosti, které jsou pro růst naší duše klíčové. Nástěnné malby v katakombách a kostelech byly evangeliem pro ty, kteří neuměli číst. My, kteří číst umíme, si můžeme ve světě založeném a fungujícím na číslech, počtech a všelijakém poměřování, u příběhů, obrazů, hudby a dalších uměleckých děl odpočinout a najít jejich prostřednictvím ztracenou rovnováhu.
Máloco dnes děti i dospělí potřebují víc, než je vyprávění příběhů, svět umění, prostor a prostředky pro vlastní tvorbu a vyjadřování a bezpečné platformy, které by jim pomáhaly růst a zrát. Jestli je pravda, že průměrný člověk není schopen věnovat něčemu víc jak deset minut pozornosti, pak ať je tento čas naplněný vyprávěním a sdílením příběhů a setkáním s uměním.
Je pochopitelně skvělé, když dítě ví, kolik je 12 134 × 561. Ještě lepší je, když dokáže využít i hlubší schopnosti své duše a svého srdce a říct druhým, jak se cítí, z čeho má radost, co by rádo a s čím by potřebovalo pomoci. Je rovno zázraku, když si lidé chtějí mezi sebou vyprávět příběhy. Jako křesťané bychom měli u takového vyprávění sedět v první řadě a radovat se přitom jako malé dítě z plyšového zajíčka.
