Když lékaři bezbranně umírají v sanitkách a mírové mise blokuje velmocenské právo veta, zůstává bolestná otázka: jaký význam má oběť v době, která už nevěří v její smysl? Velikonoční příběh Ježíše, symbol míru a tichého odporu, v kontrastu se světem, který neumí přestat zabíjet – a možná už ani naslouchat.
Na pašijový příběh jsem si vzpomněla při zprávě o lékařích v koloně sanitek jedoucí Palestinou. Konvoj sanitek byl sestřelen. Mnoho lidí zemřelo. Zlomek zprávy, a přesto se zapsal hluboko do mysli, jak to už se zprávami o smrti člověka bývá.
Byli přítomni v místě konfliktu, přišli léčit, ne bojovat, ale mohli očekávat, že se setkají s násilím. Možná už dlouho tušili, že jejich život povede k takovému konci, a stejně neutekli, zůstali na místě, dál dělali svou práci. Ani Ježíš se podobně nebránil svému osudu ani věncům slávy, které mu kladli na hlavu, ani si nepřikrášloval zradu jednoho z jeho nejbližších.
V tarotových kartách je smrti na kříži nejpodobnější karta Viselce, která zobrazuje právě nehybnost, nucené ustrnutí. Uvíznutí ve vlastní mysli, čas, který je potřeba přetrpět. Tato smrt proroka z Narazeta jako mnohé další vypadá zbytečně, další střípek zabíjení a ničení. Má ale zobrazovat něco hlubšího. Tento význam je nejčastěji označen spojením „zemřel za naše hříchy“. Klíč k Ježíšovu osudu však nevidím jen v samotném utrpení, ale spíše v radosti, kterou nakonec přináší. V tom, že zůstal v negativních situacích, a přece žil svůj život dál.
Jaký význam ale pak jeho smrt vlastně má? Nemohl být jen tak obyčejně šťastný a nepředal by tam poselství o radostném životě daleko lépe? Jeho smrt je bohužel věrným otiskem okolního světa. Také dnes umírají desítky, možná stovky nevinných lidí. Oběti, které si to nevybrali. U Ježíše nebo Lékařů bez hranic ještě můžeme říct „hráli si na hrdiny“, „neměli tam co dělat“, ale napospas smrti je vydáno daleko víc lidí, kteří prostě jen byli ve špatný čas na špatném místě, narodili se do nehostinných podmínek, připletli se někomu do jeho snu o pomstě či spravedlnosti.
Ve Starém zákoně se mnohokrát setkáme s obrazem vyvražďování jiného národa. Na znamení toho, že se Bůh staví za svůj lid Izrael a miluje ho, pobíjí národy jiné. Oslavováni jsou hrdinové, kteří zabili mnoho protibojovníků. Tak nějak si představujeme své vyvolení, tak nějak je pořád zobrazovaná spravedlnost.
Jenže z takového jednání vzniká mnoho poškozených, konflikty se dále vyhrocují a násilí se kupí samo na sebe a množí se. V Novém zákoně se setkáme s rovností všech lidí mezi sebou, jsou zde blahoslavení milovníci pokoje a tišeny konflikty. Vlk s beránkem si bude hrát a králem bude dítě.
Toto korunované dítě pak přináší určité utěšení zbraní. Alespoň v naší mysli. Jak zpívají Cranberries, bojovníci totiž bojují daleko dále v našich hlavách, i když už jen jako zombie. A v hlavách válčících musí také skončit. Skoro to z mého textu vypadá, jako by Ježíš byl nějakým Donaldem Trumpem, člověkem, který si usmyslí, že ty války prostě zatrhne, přijde do prostřed stage, trhne oponou a zvolá: „Končíme, kluci, přestaňte se prát.“
Jak vidíme, ukončování války z pozice takové síly bohužel nefunguje. Příměří mezi Palestinou a Izraelem bylo porušeno. Těžko říci, jestli funguje ukončení války z pozice totální slabosti a bezbrannosti, do které se dostal Ježíš. Zabití dalšího nevinného také nic nevyřeší. Ale vezmeme-li jeho smrt jako symbol toho, pro co žil, pak v tom naději na mír nacházím. Slyšela jsem od své kolegyně o nápadu postavit řadu bílých žen, která by oddělovala dvě válčící strany. Multiplikovat příběh lékaře, který se „připletl“ mezi válčící strany. Nejde nakonec o to, jak Ježíš umřel, ale o to, jak žil.
Na nedávném setkání pro zástupce neziskových organizací mě vyslanec OSN překvapil poukázáním na to, že od roku 2014 OSN nevyslalo žádnou mírovou misi. Snahy byly vždy zablokované jednou ze zemí velké pětky. (Výjimkou jsou země Afriky a zdejší mírové mise.) Nacházíme se v okamžiku dějin, kdy už k hledání míru nestačí stávající prostředky. A nejedná se jen o mír, podobně bezzubé jsou společenské instituce v otázce environmentálních krizí nebo dalšího štěpení společnosti.
O víkendu jsem zas náhodou potkala prezidentku Čaputovou. Byla jsem na stínování pro vyučující, které si přejí postupovat ke změně a vlastním vzděláváním zlepšovat školství na Slovensku. Trávily jsme víkend na Zaježové, odlehlé vesnici, která funguje velmi ekologicky. A najednou se tu zjevila bývalá hlava státu. Seděla na křesle vedle stolu, ze kterého jsme s partou dobrovolníků ještě před pár hodinami jedli domácí kozí sýr, zpocení po saunování, obklopení různými částmi oděvů bez ladu a skladu.
Vyučující se v debatě Čaputové hned ptali na její módní styl a ona se usmívala zprostřed své hřívy, obklopené klasickou bílou a modrou, a já jsem byla ráda, že na sobě mám čirou náhodou alespoň flanelovou košili.
Zuzana Čaputová ze své funkce odešla, odešla z místa konfliktu do většího ústraní, aby se zabývala právě štěpením společnosti. A chce se mi pro úplnost napsat, že to není v rozporu s Ježíšovským příběhem. On sám dlouho nechtěl vstoupit do Jeruzaléma, čekal, než přijde jeho čas. Nenasadil si dál pouta nebo nepřibíjel hřeby. Naopak žil radostným životem plným setkání, léčení, obklopen přáteli až do chvíle, kdy nepřišel jeho čas.
Ježíše vnímají lidé po staletí jako osobu hodnou následování. Jeho jméno bohužel ale někdy slouží jen jako nálepka, za kterou se neskrývá podstata jeho zvěsti. Někdy je zaměňován za klasického superhrdinu, v jeho jménu jsou dále křtěny i válečné stroje, lidé dál zabíjejí také v jeho jménu. Jeho smrt měla ale násilí uvnitř i kolem nás mírnit, ne rozněcovat, i když jsme na vnášení toho klidu do světa často krátcí.
