Je Bůh Bible krutý? (I.)

Co je to za Boha, který přikazuje Izraeli vyhubit celé národy? Jedná se jednu z vážných námitek vůči křesťanské víře. Copak Bůh není láska? Copak Bůh není odpouštějící?

Většina lidí dokáže akceptovat, že někdo vede obrannou válku, avšak téměř nikdo dnes nepovažuje za správné jít do války s cílem zabrat někomu jinému vlast a páchat při tom genocidu. Přesto přesně to Izraelský lid dělal v souladu s Boží vůlí. Jak se dá rozumně uchopit tato znepokojující otázka? Někteří se pokoušejí obejít tento problém tvrzením, že biblické texty přehánějí a žádná genocida se v takové míře neudála.

Jiní tvrdí, že Izrael nesprávně pochopil Boží příkaz a jednal nad jeho rámec. Jiný přístup staví do protikladu Boha Staré smlouvy a Boha Nové smlouvy. Další se snaží vysvětlovat tyto události v kontextu dané doby tak, že Izraelci svým jednáním nijak nevybočovali z toho, jak jednali jiné národy s poraženými nepřáteli. (Některé jednaly dokonce mnohem krutěji: známí svou krutostí byli například Asyřané.)

Takovým způsobem se sice dá vysvětlit jednání Izraelců, ale jen stěží těmto uspokojivě zodpovíme otázku, proč takové chování Bůh toleroval či dokonce nařídil. Můžeme tak učinit jen za cenu, že zpochybníme, že to přikázal Bůh, a tedy, že Izrael nesprávně pochopil Boží příkaz, případně, že dodatečným tvrzením, že jim to Bůh přikázal, chtěli ospravedlnit své kruté jednání. Takové přístupy na jedné straně buď zpochybňují biblické texty jako takové, nebo problém sice zmírní, ale ve skutečnosti ho neřeší.

Bůh z toho vyjde sice o něco lépe, ale za cenu zpochybnění Bible. Pokud nemůžeme brát tyto biblické zprávy o podrobení Kanaánu vážně, kterou část Bible máme pak brát vážně a proč? A pokud se při dobývání Kanaánu neudály až tak strašné věci, ale jen trochu strašné, zmizí tím snad původní otázka? Zpochybněním Bible se i samotná víra v Boha ocitá na vodě. Přestáváme mít totiž pevné východisko pro víru v Boha Bible.

Obětování dětí v pohanských náboženstvích

Zřejmě se shodneme na tom, že genocida je špatná. Shodneme se i na tom, že je špatné, když lidé zabíjejí své vlastní děti? Právě toto je totiž jeden z důvodů, jak to uvádějí biblické texty, proč Bůh přikázal Izraeli, aby Kanaánce vyhnali a neopakovali jejich náboženské praktiky. Dle Bible Kanaánci praktikovali dětské oběti svým bohům, protože věřili, že obětování dítěte jim nakloní přízeň jejich bohů a přinese jim požehnání.

Kniha Leviticus uvádí, že Kanaánci obětovali své děti bohu Molochovi (3 Mojžíšova 18:21, 20:2-5) a kniha Deuteronomium uvádí, že Izraelité by neměli následovat zvyky národů, které měli vyhnat, včetně dávání svých dětí jako oběti svým bohům (5. Mojžíšova 12:29-31). Kritici Bible se z různých důvodů snaží zpochybnit, že Kanaánci přinášeli svým bohům dětské oběti. Není to však jen Bible, která toto tvrdí. Na základě dalších písemných i archeologických nálezů je tato praxe dostatečně doložena.

Praxe dětských obětí je doložena dokonce i v Kartágu, které bylo historicky, kulturně i nábožensky propojeno s Kanaánci. Tato praxe je známá i z jiných kultur, například v předkolumbijské Střední a Jižní Americe. Usmrcování dětí, byť z jiných než náboženských důvodů, je známé například z antické Sparty. Nakonec, i v době Římské říše bylo běžné, že nechtěné děti byly ponechávány svému osudu na ulici. A byli to právě křesťané, kteří se takových opuštěných dětí ujímali.

Jakým jazykem mluví Bůh?

Z hlediska spravedlnosti měl být trest za morální zlo adekvátní – život za život (srov. 2 Mojžíšova 21:23). Z tohoto pohledu obětování (zabíjení) dětí má za následek smrt nejen pro ty, co tyto oběti přímo vykonávaly, ale i pro ty, kteří je schvalovali či jim pasivně přihlíželi. Poselství Bible hlásá hodnotu života každého člověka, včetně dětí, což ve starověké kultuře nebyla samozřejmá myšlenka.

Pokud jsme pohoršeni tím, že Izraelci měli příkaz vyhubit Kanaánce, měli bychom být přinejmenším stejně pohoršeni náboženskými praktikami Kanaanců. Kanaánci nepěstovali nějakou lidumilnou kulturu. Praxe dětských obětí je krutá nejen vůči samotným dětem ale i vůči jejich rodičům a dalším příbuzným. Zničením Kanaánců měla být zničena i tato praxe, protože Izraelci měli přísně zakázáno praktikovat lidské oběti. Ve skutečnosti však Kanaánci nebyli zcela zničeni, jejich náboženské praktiky tak ovlivňovaly Izrael i později.

Omlouvá Bible genocidu?

Po obsazení Kanaánu Izraelem náboženské vlivy Kanaánců přetrvaly. Šalomoun, mimo jiné, postavil oltář Molochovi (srov. 1 Královská 11:7). Podobně jednali i někteří další králové. Prorok Jeremiáš (Jer. 32:35) také zmiňuje tuto praxi v Izraeli a uvádí, že právě i toto je důvod, proč Bůh vydal Izrael do rukou Babyloncům, kteří dobyli Jeruzalém a podrobili si Judské království (597 a 586 p.n.l.).

Pro Boha je obětování dětí božstvům velká ohavnost a hřích (5 Mojžíšova 12:31). Vidíme, že když Izraelci praktikovali kanaánské náboženské rituály, důsledky pro ně byly srovnatelné s tím, které postihly dříve Kanaánce – genocida, vyhnanství a zničení samostatné státnosti. Izrael, jako vyvolený Boží lid, neměl v tomto směru privilegia. Naopak, byl trestán Bohem za tytéž hříchy stejně přísně jako pohané.

Příkaz vyhubit národ Kanaánců nedává žádný základ pro to, aby později Izrael, či dokonce křesťané uplatňovali jakoukoli genocidu na někom jiném. Šlo historicky o jednorázovou záležitost. Z teologicko-eschatologického hlediska šlo o předčasný Boží soud nad pohany, v tomto případě Kanaánci. Doba milosti pro ně skončila. Podobně jako byla Božím soudem potopa v dobách Noacha či zničení Sodomy a Gomory v dobách Abrahama a Lota.

Rozdíl je v tom, že v případě potopy byl aktivním vykonavatelem soudu samotný Bůh. V případě Kanaánců byli nástrojem Božího soudu Izraelci, tedy jiní lidé. Podobně později byli Božím nástrojem soudu nad Izraelem například Babyloňané. Boží příkaz vyhnat či vyhubit Kanaánce není nadčasový. Byl dán v konkrétním čase a prostoru z konkrétních důvodů. Nebyl ani svévolný. Je součástí uplatnění Boží spravedlnosti, a tedy Božího soudu.

Zároveň tyto události přinášejí pro současného člověka ještě jinou otázku. Máme důvody pohoršovat se nad smrtí „nevinných kanaánských dětí“, které umíraly rukou Izraelců. Proč je dnešní člověk tak lhostejný vůči smrti tisícům nenarozených dětí, jejichž život je předčasně ukončen? Tyto nenarozené děti jsou obětovány v zájmu lepší kvality života rodičů podobně jako byly děti Kanaánců (či Izraelitů) obětovány jejich rodiči v zájmu získání si přízně bohů, aby jejich kvalita života neutrpěla. Nechová se dnešní člověk v mnohém podobně jako Kanaánci či Izraelci? Na základě čeho se cítíme vůči nim morálně nadřazení?