Italský kněz Antonio Mancuso mě svým zápalem pro každodenní reflexi evangelia, které je určeno lidem z masa a kostí, jako jsme vy nebo já, přesvědčil, že evangelium je nadějí pro všední život každého z nás. Není určeno jen úzké skupině vyvolených a nevyčerpává se v tom, co o něm dosud řekly církevní autority napříč staletími a kulturami.
Aby sloužilo jako skutečné světlo na cestu, musí ho člověk aplikovat na všední okamžiky a nebát se, že mu někdy nebude mít co říct. Jeden z problémů, který pozoruji na sobě i na svých přátelích, je občasné zoufání nad tím, že Bůh mlčí, že je skrytý, že neplní své sliby, že je skoupý na dary a milosrdenství a že jsou chvíle, kdy „nefunguje“ nebo se „baví“ našimi těžkostmi.
Velcí teologové a mystikové právem psali o mlčenlivém Bohu. Zažívali jeho přítomnost v nejtemnějších okamžicích života a z této Boží nedostupnosti a mlčení nakonec vyzískali nečekané dary. I v mlčení byl Bůh přítomen. Když se však podíváme na to, co o Bohu skrze Písmo víme a co o něm ve svém životě poznali lidé, jejichž život stojí za pozornost nebo přímo za následování, vidíme, že je to naopak Bůh ve všech třech osobách, který nám dává sebe samého naprosto a bezvýhradně, jak toho není schopen nikdo z lidí.
Bůh se nikde nezabarikádoval. Je všemi možnými způsoby přístupný všem, kdo ho hledají. Nezáleží na tom, z jaké kultury pocházíme, jakým jazykem mluvíme, kde jsme vyrostli, jak jsme společensky nebo ekonomicky zdatní a kolikrát jsme ve svém životě zklamali. Právě pro takové lidi – pro nás – poslal Bůh na svět svého Syna. Na rozdíl od různých jiných náboženských i osobních představ Bůh není nějaké abstraktní či astrální božstvo tam nahoře. Abychom za ním mohli jít, nepotřebujeme žádné speciální vzdělání. Nemusíme přinášet chrámové oběti, nemusíme být dokonce ani řádnými členy církve, protože Bůh má všechny možnosti, jak přijít ke každému jednomu člověku, dotknout se ho a pozvat ho ke společnému životu.
Bůh se tak moc chce dávat člověku, že se stal člověkem a prosí nás, abychom ho v eucharistii přijímali, živili se jím. Existuje větší důkaz, že Bůh s námi chce být a dělá všechno proto, aby se to povedlo? Poslal Ducha Utěšitele, který vane, kudy chce, aby nás v jakékoliv fázi našeho života držel při životě a pomáhal nám připomínat si, kdo jsme a proč tu jsme. V mnoha náboženských kultech se bohům musely přinášet zvířecí, rostlinné, dokonce i lidské oběti, aby byli uspokojeni a smířeni. Náš Pán se jednou provždy stal eucharistií, abychom už nikdy nemuseli pociťovat duchovní hlad. Nepotřebuje usmiřovat. Představa některých křesťanů, že neusmířený Bůh člověka potrestá nebo přímo zničí, je lichá. Takový bůh je jen čirá perverze myšlení, případ pro psychiatry.
Ačkoliv jsou v Česku kostely mimo bohoslužby často zavřené, přesto má kdokoliv možnost přijít do kostela, do církve, do farnosti, do sboru, a sám nebo s druhými se otevřít Bohu v eucharistii a jeho Slovu. Není nic, co by nám ze sebe Bůh nedal. Chce, abychom se mu podobali. Chce, abychom byli jako jeho děti. Chce, abychom podle apoštola Pavla všechno zkoumali a toho, co je dobré, se přidržovali. Nevadí mu, když k němu voláme, křičíme, řveme. Když mu nadáváme, když ho obviňujeme z mlčení, když ho na čas ze svého života škrtáme. Neuráží se. Nikam neodchází. Nikam se neschovává. Není mstivý. Je pořád plný lásky a odpuštění. Je stále tentýž, bez proměny, stále čistý pramen, k němuž stačí přijít, sklonit se a pít. Jak víc by s námi měl Bůh být?
Mnoho lidí, kteří prošli naším životem, se stali rukama Božích zázraků. V Božím jménu se děly a dějí mnohé špatnosti, když si Boha vzali za rukojmí ti, kteří paradoxně už nevěřili ničemu a nikomu. V Božím jménu se ale děje všechno to krásné a hodnotné, čeho můžeme být součástí. Na vrcholu hor málokdo řekne: „Hele, to je ale krása!“ I lidé, kteří o církev nezakopnou a kolem Boha krouží jako satelity, obvykle v takové chvíli zašeptají: „Bože, to je ale krása!“ Jistě se máme snažit, aby nám přijímání Pána bylo k užitku, a ne k zatracení. Nemusíme však před něj předstupovat jako duchovně vymydlení andělíčkové, ale takoví, jací jsme, se všemi svými chybami a úspěchy. V křesťanském pravěku se tomu říkalo pokora ducha. Ne submisivita. Ne hloupé ponižování sebe sama, ale pokora a vědomí, že bez Boha nemůžeme dělat nic.
Každý z nás se jednou zbaví tíhy pozemského života a bude pozván k rozhodnutí, zda se chce proměnit, poznat to, kým byl, a litovat toho, co v životě pokazil. Pokud bude chtít a najde k tomu odvahu a sílu, bude žít s Bohem věčně. Bude ho věčně poznávat, věčně se radovat, bude konečně sám sebou a s těmi, kteří tohle rozhodnutí už udělali a ještě udělají. Bůh „mimo věčnost“ není poloviční nebo jenom paprsek sebe samého. Eucharistie, Slovo, odpuštění, milosrdenství, Boží pomoc, ochrana, naše modlitba – to všechno jsou skutečnosti, skrze které můžeme poznávat a zažívat Boha takového, jaký je. Nedejme se přesvědčit, že naše víra je jenom dočasnou náhražkou toho, co přijde. Odmítat Boha v jeho Slovu a eucharistii není jen škoda. Je to fatální odmítnutí Boha, který je tady a teď celý a takový, jaký je od věčnosti. Stačí udělat první krok a život se promění.
