Místa proměny přinášejí příběhy prostorů, které ožily, a lidí, kteří jim vdechli nový smysl. Série spojuje osudy míst a lidí a odhaluje, jak se navzájem formují a jak mohou obohatit ostatní.
O místech, která mají sílu proměňovat, už v podcastu Bez filtru hovořili trvalý jáhen Elva Frouz a kněz Josef Prokeš. Symbolický trojlístek uzavírá laik – Eliška Pácaltová, členka užší komunity Kolínského kláštera. S ní si povídáme o tom, co má Kolínský klášter za sebou, co nabízí a co v budoucnu čeká klášter i komunitu, která se kolem něj v průběhu let vytvořila.
Eliška Pácaltová se z pravidelné účastnice duchovních cvičení, na která se před zhruba deseti lety vydala do Kolínského kláštera, postupně stala členkou užší komunity, která má Kolínský klášter – coby zapsaný ústav – už několik let na starosti. V rozhovoru vzpomíná na své začátky v objektu, který se v průběhu let proměňuje.
„Jsem původem ze středních Čech, Kolín znám, ale netušila jsem, že zde existuje takovéto místo v centru města. Úplně mě to tu uchvátilo. Ihned na mě dýchlo zázemí a bezpečí, které Kolínský klášter vyzařuje,“ vzpomíná na první setkání s klášterem Eliška Pácaltová.
Objekt původně patřil kapucínům; za dob komunismu zde byl internát, kde se mimo jiné konaly i svatby. V 90. letech se pak objekt vrátil kapucínům a jezuité zde byli mnoho let v nájmu. Pod vedením jezuity Petra Vacíka, v úzké spolupráci s akademickou farností Salvátor, zde začal vznikat exerciční dům obklopený nádhernou zahradou.
„Zahrada je hodně komunitní, vznikala díky lidem, kteří do kláštera tehdy často jezdili. Byla to zejména skupina, která se připravovala u Salvátora na křest, kam jsem patřila i já,“ popisuje Eliška Pácaltová, jak vlastníma rukama likvidovala zbytky městské plovárny, která se skrývala pod povrchem zahrady. „Když se ohlédnu do té užší komunity, řekla bych, že skoro každý tady v zahradě má své místo, na kterém pracoval – svůj vlastní příběh, který se se zahradou pojí,“ dodává.
Kolínský klášter jako centrum spirituality nabízí několik druhů duchovních cvičení – kontemplativní modlitbu, ignaciánské exercicie, filmové exercicie, kratší kurzy, které zahrnují například lectio divina, i seberozvojové kurzy zaměřené na typologii enneagramu. „Během roku tu může být až 45 kurzů, na kterých se vystřídá okolo tisíce lidí,“ vypočítává Eliška Pácaltová.
Většina kurzů probíhá v tichu a jejich součástí jsou i drobné práce kolem domu a na zahradě. „Když jsem na kurzy jezdila jako účastnice, pamatuji si vysvětlení, že během kurzů se věnuje velká pozornost duchu a usebrání, ale je potřeba se věnovat i hmotě. Práce je uzemňující činnost, která nás vrací do běžné přítomnosti a učí nás, že Boha můžeme hledat třeba i při okopávání záhonku,“ vysvětluje Eliška Pácaltová, proč účastníci exercicií tráví čas i touto formou práce.
V rozhovoru dále mluvíme o tom, proč hrozilo, že Kolínský klášter jako centrum spirituality bude muset skončit, odkud se vzaly prostředky na jeho „restart“ a díky komu přečkal covidové roky. Dotýkáme se také otázky vlastnictví a toho, co pro klášter i komunitu znamená, že má od letošního jara nového majitele.
O tom, jakou roli sehrál Kolínský klášter v životním příběhu Elišky Pácaltové, si budeme povídat v posledním díle série Místa proměny, který vyjde ve čtvrtek 6. listopadu. Eliška Pácaltová zde mluví mimo jiné o své cestě k Bohu a o tom, k jakým životním rozhodnutím ji Kolínský klášter přivedl.
Připravila: Tereza Pospíšilová
