Křesťanským prostředím čas od času zarezonuje výzva ke střídmějšímu oblékání, jako byla květnová „sukně pro Pannu Marii“ nebo požadavky některých biskupů na dress code jejich podřízených. Svým oděvem však člověk vyjadřuje především svůj postoj a třeba i sebevyjádření. Zda někoho více v kostele ruší zahalená žena, která vzbuzuje představivost, nebo muž v nevkusných kapsáčích a rybářskou vestičkou, je individuální. Jisté je, že jsou důležitější otázky, jimiž se v církvi zabývat.
Není vůbec snadné pozorovat české římskokatolické prostředí, jehož nemalá část se po roce 1989 nevydala vstříc evropskému a světovému církevnímu a teologickému vývoji, ale zapouzdřila se v nostalgických návratech do časů před první republikou. Tyhle výlety proti proudu času mají pochopitelně i své symboly. Zatímco po Druhém vatikánském koncilu došlo ke zcivilnění církevní i světské módy a k přijetí nových výzev, týkajících se nových forem liturgie, leckde se z farních půd a depozitářů snášejí roucha a různé devocionálie, které ještě nerozkousaly myši. Ruku v ruce s tím jde velmi zvláštní a nebezpečná představa, že co je staré, to je dobré, a co je nové (vzhledem ke koncilu však už 60 let staré), je přinejmenším podezřelé.
Také proto mě zaujala výzva, kterou mi z jednoho českého biskupství poslal můj kolega. Cituji: „Církev se snaží v každém člověku uchovávat hodnotu střídmosti se snahou neodhalovat příliš své tělo na veřejnosti, a to z toho důvodu, že to také určitým způsobem ‚vypovídá‘ o duchovním nastavení člověka, o tom, co je pro nás nejcennější. Z tohoto důvodu a s ohledem na to, že pracujete v křesťanském prostředí, vás žádám, abyste na pracovišti nosili vhodné oblečení. To znamená: vyhnout se minisukním nebo krátkým kalhotám, tílkům, tričkům s příliš hlubokým výstřihem…“
Není náhoda, že tuto směrnici, která zdánlivě připomíná běžná nařízení v sekulární společnosti s požadavky na oblečení pro některou z významných společenských událostí, psal muž a psal ji převážně pro ženy. V mariánském měsíci květnu se v krajním katolickém prostředí v Česku, na Slovensku, v Maďarsku a Polsku objevují výzvy pro ženy a dívky, aby uctily Boží Matku Pannu Marii tím, že budou nosit dlouhé splývavé šaty či sukně, které nebudou odhalovat žádnou část těla a budou připomínat arabskou abáju, tedy dlouhý svrchní oděv doplněný o nikáb, který je v křesťanském prostředí nahrazen šátkem zakrývajícím hlavu a šíji. Pro toho, kdo se v katolickém prostředí nepohybuje, bych rád dodal, že tyhle oděvní války úzce souvisí s teologickými a spirituálními východisky, které zastávají lidé koncilní církevní orientace a ti, kteří se s pokoncilním vývojem církve – a ovšem také demokratické a svobodné společnosti Západu – nesmířili.
Zahalení probouzí fantazii
Není bez zajímavosti, že nikoliv odhalenost, ale právě naopak – zahalenost celého těla je v části muslimského a křesťanského prostředí chápána jako přitažlivá a sexy. Skryté totiž vzbuzuje ještě větší míru zvídavosti, co má dotyčný či dotyčná na sobě, nebo je-li pod dlouhým oděvem vůbec oblečen. To platí, mám za to, i pro náš minoritní katolický svět. Karel Čapek k tomu ve svých Italských listech s vtipem napsal: „Všelikých řeholí a kuten je tu tolik, že se v tom ani Alfred Fuchs nemohl vyznat; nejhezčí jsou ti hnědí vousatí fráteři, co běhají v opánkách; jenomže nevím, mají-li pod kutnou nějaké kalhoty.“ Zahalenost není zárukou ne-erotična a velkých duchovních prožitků. V době, v níž je vše dovoleno, tedy nyní a v římských časech, v nichž se vcelku dynamicky rodila církev, může lidskou představivost zjitřit spíš člověk od hlavy k patě zahalený než skoro nahý, kterého dnes bez větších problémů pustí i do Baziliky svatého Petra.
Rozumí se samo sebou, že zvláště při bohoslužbách a tam, kde spolu křesťané spolupracují, je jistá uměřenost v odívání prospěšná. Jenže ani tohle nelze brát jako normu. Někoho nezaujme ani člověk, který sedí v lavici před ním, a od úplné – Eviny a Adamovy – nahoty ho dělí jen pár drobných pruhů látky. Jiný se při obřadech potká se zahaleným člověkem opačného pohlaví, který sice naprosto vyhověl požadavkům církevního dress codu, ale třeba se zrovna navoněl parfémem od Coco Chanel nebo Gucciho. Vůně, která jde coby substance přímo do mozku, pak dotyčného dráždí natolik, že po skončení mše nemá sebemenší tušení, jaké se četlo evangelium a kde vůbec celou hodinu byl.
Každý z nás má odlišná kritéria toho, co je pro něj smyslné, co se mu líbí, co se mu nelíbí, co ho přitahuje a co ho v eroticko-duchovní oblasti rozkládá na prvočinitele. Důstojný a krásný může být od malty ušpiněný zedník, který nešel po práci s chlapy na obvyklý metr, ale našel si chvíli, aby přišel do Božího domu prosit za věci, které mu leží na srdci. Málo krásy a důstojnosti může být v křesťanovi, který sice církevní dress code dodržuje jako desatero, ale k lidem se chová jako k odpadkům, což se mu – bohužel – obvykle nepěkně vepíše do tváře. Důstojná a krásná může být žena, která sice svým oblečením vzbuzuje v mužském tesilovém oddělení kostela pozdvižení, ale její důstojnost a krása je nejzřetelnější v tom, že se k lidem – a zvlášť těm, kteří mají nouzi a jsou na okraji – snaží chovat tak, jak nás k tomu vyzval náš Pán. Tahle krása však zajímá málokoho.
A co nevkusné ponožky a kapsáče?
Vyzývat před dvěma tisíci lety v Efezu nebo Římě ty, kteří se právě stali křesťany, aby se snažili i svým oblečením odlišit od společnosti, v níž bylo dovoleno skoro vše, bylo legitimní. Apoštol Pavel moc dobře věděl, jak složitá bude adaptace křesťanství na tehdejší polyteistickou kulturu. Čím hlouběji ale křesťanství vrůstalo do společnosti a čím do větší hloubky tajemství Kristova vykupitelského příběhu sestupovali teologové, mučedníci a světci, tím naléhavěji se ukazovalo, že ono „duchovní nastavení člověka“, se v 999 případech z 1000 má projevovat úplně jinde než v tom, bude-li někdo nosit krátké kalhoty, výstřih nebo kleriku z nejhrubší látky. Ten, koho na jeho duchovní cestě zdržují nebo přímo zastavují odhalené dívčí nebo mužské nohy či dekolty, to bude mít těžké vždycky, protože i pod hábity a klerikami vždycky uvidí ani ne tak člověka, jako spíš partie, po kterých někdy úspěšně, jindy neúspěšně touží. Česká a po léta osvědčená oděvní mužská trojkombinace pro lepší příležitosti „bílé tenisové ponožky v sandálech + plátěné kalhoty s kapsami do poloviny lýtek + rybářský tralaláček“ mě od naplňujícího prožití bohoslužby spíš odradí právě tak, jako kněz, který slouží bohoslužbu v rouchu vypůjčeném po pradědečkovi z dvacátého pátého kolena na just všem „modernistům“.
Moji přátelé z byznysového prostředí, kteří v daném oboru patří mezi nejlepší, jsou paradoxně reprezentanty toho, že se má člověk oblékat nikoliv „pohodlně“ (sandály, kalhoty s kapsami, tralaláček), ale důstojně, kreativně a krásně, aby bylo při jednání s kolegy a zákazníky patrné, že oblečení vyjadřuje jejich osobní postoje, světonázor a hodnoty, z nichž nehodlají slevit. Dokazují tím, jak důležité je pro ně dané jednání, na které nepřišli oblečeni v tom, co jde viditelně proti jejich osobnosti, nýbrž tak, aby se obě strany cítily uvolněně a dobře. Nedejme se, prosím, v českém katolickém prostředí znovu zatáhnout do bojů, které pro nás už hodně dávno vybojovali naši rodiče a prarodiče. Zbude nám tím dost času a energie, kterou můžeme věnovat hledání toho, co pro nás ono „duchovní nastavení člověka“ v hloubi znamená. Vozit se duchovně na krátkých kalhotách a výstřizích je zoufale málo.
