Dívku s přezdívkou Anička více než dvěstěkrát znásilnil její otčím. K sexu ji nutil pod pohrůžkou, že jinak zveřejní video zachycující jejich první intimní kontakt. Původní rozsudek zněl tři roky nepodmíněně. Odvolací krajský soud změnil trest na pětiletou podmínku. Protesty proti neúměrně nízkému trestu nezaznívaly jen ze strany veřejnosti, ale vyjadřovaly se k němu i odborníci. Tehdejší ministr spravedlnosti Blažek podal k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona.
Krajský soud zdůvodnil nízký trest počátečním impulsem ze strany Aničky. Poukázal též na znalecký posudek, podle kterého utrpěla Anička pouze mírnou psychickou újmu, a její psychické potíže podle znalce proto nejspíš vymizí. Uvěřil také tvrzení otčíma, že je živitelem rodiny a uhradil Aničce následnou péči. Otčím k tomu nepředložil žádné důkazy, naopak splácel exekuce a výživné na další děti a Aničce uhradil jen malou částku.
Tvrzení o počáteční iniciativě Aničky vycházelo jen z její původní výpovědi, která ale neměla váhu řádného důkazního prostředku, především však, i kdyby taková iniciativa existovala, nic to nemění na samotném faktu opakovaného znásilnění. V žádném případě nemůže tato okolnost ospravedlnit počínání otčíma.
Dokument České televize Lex Anička seznamuje diváky s tímto hrůzným případem, který na začátku rok 2024 vzbouřil veřejné mínění. Nezabývá se pouze samotnou kauzou dlouhodobého znásilňování, ale též jejím následným vlivem na legislativu. V dokumentu vidíme Aničku navštěvující hrob svého otce. Promlouvá k němu a hledá zde útěchu, kterou nenachází v dysfunkční rodině. Matka na její straně nestojí, naopak se k ní zachová hrubě.
Anička v dokumentu otevřeně hovoří o myšlenkách na smrt. „Ať už to všechno skončí“, říká, smrt je jediná jistota. Po nespravedlivém rozsudku se pokusila o sebevraždu. Někde v koutku naštěstí zakmital poslední zbytek vůle k životu a Anička na poslední chvíli kontaktovala kamarádku.
Když se úřady zastávají pachatele
Krajský soud ukázkově předvedl, co znamená sekundární viktimizace, tedy přenesení viny na oběť. Úvahy, zda oběť svým chováním nějak nezavdala příčinu k jednání pachatele, vychází z kulturních stereotypů typu: jednou dobrovolně, navždy dobrovolně. Soudci by se však neměli řídit úvahami obvyklými pro mudrování štamgastů u piva, ale vycházet při rozhodování ze současné úrovně odborného poznání.
Ústavní soud, ke kterému se případ následně dostal, kritizoval tyto myšlenkové
pochody jako společenské stereotypy, zlehčování genderově podmíněného násilí a vystavování oběti opakovanému zraňování. Konstatoval, že byla porušena základní práva a svobody, ale problematický rozsudek nezměnil, a to z důvodu ochrany právní jistoty. Pět soudců však zaujalo odlišné stanovisko. Mimo jiné poukázali na rozpor s dosavadní judikaturou, protože v minulosti Ústavní soud dokonce zrušil i zprošťující rozsudek. Za pozornost stojí i to, že mezi oponenty byl předseda Ústavního soudu a čtyři ženy – soudkyně.
Uvedená kauza není zdaleka jediným případem, kdy soudy uložily nepřiměřeně nízký trest. Následky sexuálního násilí jsou podceňovány pod vlivem přetrvávajících mýtů včetně bagatelizace následků. V úvahu se naopak nebere zranitelnost dítěte, jeho důvěřivost, naivita, ani nezralost a emocionální nestabilita dospívajícího. Přetrvává představa, že kdyby se intimnosti dítěti nelíbily, nějak by se samo ozvalo. U dospívajících se pak očekává daleko zralejší jednání, než jakého jsou schopni. Nepoučeni jsou nejen soudci, ale bývají to i např. vyučující na základních školách – není neobvyklé, že se s despektem vyjadřují o sexuálním chování některých dospívajících, aniž by brali v úvahu prostředí, ve kterém vyrůstají, a namísto odsouzení nabízeli pomoc.
Lex Anička – zaměřit se na péči o oběť, ne na agresora
Poslankyně Barbora Urbanová, jedna ze zakladatelek iniciativy Pod svícnem, přibližuje náročné přesvědčování poslanců o nezbytnosti změny legislativy v oblasti sexuálního násilí. Předsudky a podceňování traumat způsobených sexuálními útoky představují značně rozšířený fenomén. Často se také ozývaly hlasy s obavami, zda uložený trest nezničí pachateli život – jako by byla ve středu pozornosti péče o pachatele, ne o oběť.
Rodina Aničku odvrhla, navíc si ani ona sama neumí představit, že by s otcem nadále sdílela domácnost. Za pomoci iniciativy Pod svícnem a dalších dárců se pro ni podařilo pořídit samostatné bydlení. Pomáhá jí sice její silná osobnost, ale i tak se s následky bude potýkat ještě dlouho, možná i celý život. A navíc se dozvídá, že otčím zkouší své pokusy na mladší sestře – ta zatím bohužel nemá možnost úniku.
V reakci na rozruch, který v případu Aničky vyvolal nespravedlivý rozsudek, byla přijata novela zákona příznačně označována jako Lex Anička. Zákonodárce hledal cestu, jak přimět soudce, aby se vzdělávali, a současně neomezoval jejich nezávislost. Výsledný text zákona stanoví soudcům povinnost předložit předsedovi soudu tříletý plán individuálního vzdělávání. Novela má pochopitelně své limity, protože soudci, kteří se o problematiku vážně zajímali, si vzdělávání doplňovali už dříve sami ze své iniciativy, ale i tak může mít pozitivní dopad.
Zlehčování role oběti v církvi
Se stereotypy a sekundární viktimizací se setkáváme i v prostředí církve – například po vydání prvoinstančního, dosud nepravomocného rozsudku v kauze zneužívání v olomoucké arcidiecézi se na facebookových stránkách objevila řada komentářů zpochybňujících věrohodnost obvinění a podezírajících oběť, zda si to vše nevymyslela.
Olomoucké arcibiskupství vyzývalo ke zdrženlivosti a k modlitbě, někteří diskutující však měli potřebu vyjádřit se stůj co stůj, přičemž jen ukazovali, jak se v problematice neorientují, neznají fakta, a jak jejich předsudky mohou ubližovat oběti. Je nesmírně nutné připomínat si znovu a znovu, jak je důležité zbavit se předsudků a stereotypů a s respektem a důvěrou přijímat poznatky odborníků – můžeme tak předejít řadě zranění způsobených našimi nevybíravými poznámkami.
