Nadcházející advent, a tedy očekávání toho, co přichází, mě vždycky vede k úvaze nad tím, co naopak odchází. Jedna z velkých křesťanských myšlenek říká, že aby mohl Bůh vstoupit do lidského srdce, musí mu v něm člověk uvolnit místo. Je třeba, aby ve svém srdci věci poskládal, přehodnotil a určil jim, je-li to třeba, ve svém životě jinou roli.
Není jistě náhoda, že vyvrcholení adventu se kryje se zimním slunovratem, a tedy s očekáváním prodlužujících se dní a světla – vždyť samotný advent bychom docela klidně mohli nazývat Svátkem světla nebo světel. V krátkých, často šedých dnech, hledáme záblesky, které by v nás způsobily kousek docela obyčejné radosti. Nevím, jak vám, ale lidé, kteří si nenechají adventní čas proklouznout mezi prsty, mi připadají v tomhle období nějak víc pokorní a klidní.
Zima, brzká tma i přirozené vyčerpání z celého roku nám ukazují naše vlastní limity. Nemálo lidí, které znám a kteří nežijí v církvi, chápou, že určité věci nemůže mít člověk úplně pod kontrolou a že by měl něco, co se zdá být k nezvládnutí, schopen nechat jít a plynout. Nejen v tomto ohledu se od sebe věřící i ti, kteří Pána Ježíše ještě nepřijali, mají co učit.
V jednom ze setkání, které kdysi v Miláně organizoval kardinál Martini a které bylo určeno všem lidem bez ohledu na víru, se z teologického a psychologického hlediska diskutovala modlitba nevěřících. Může to znít jako protimluv, nemyslíte? Ke komu a proč by se modlil ten, který v nic a nikoho nevěří? Jenže zkušenosti psychologů, teologů i duchovních ukázaly, že ti zdánlivě nevěřící se přece jen v určitých okamžicích svého života modlí, prosí a vzdávají chválu. Těžko říct, jestli všichni nalezli Boha, nebo si spíš Bůh našel je. Platit bude asi obojí.
Víra jako příslušnost k partě?
Křesťanský advent je příležitostí, jak se může modlitba „nevěřících“ stávat modlitbou věřících, kteří sice ještě nevyznávají Ježíše za Pána svého života, ale dokážou pomalu pojmenovat, co v nich modlitba činí, jak je proměňuje a k čemu je posouvá. Vždyť tam, kde je dar víry přijat, jde opravdu o to počáteční „ano, věřím, chci a toužím“. Jistě, po prvním ano musí přijít další přitakání, a to i navzdory všemožným překážkám a pochybnostem. To všechno ale k životu věřícího člověka patří. Víra není příslušnost k nějakému oddílu nebo partě. V nejhlubším smyslu je svobodnou a odvážnou odpovědí na to, před čím nikdo z nás nemůže utéct.
Advent jako svátek světla je víc, než je lampiónový průvod. Je to spíš štafetový maraton, v němž si lidé různé výkonnosti předávají světlo a dělají všechno pro to, aby ho den ode dne přibývalo. Advent je jako svátek světel uvědoměním Původce světla, kterého my, křesťané, nazýváme Bůh. Jinak ho vidí děti, jinak dospívající a dospělí, jinak staří lidé. Jinak ho vnímají ti, které život trochu oslepil. Jinak ti, kteří si před ním zakrývají oči. Jinak ho vidí křesťané, jinak Židé, muslimové, jinak věřící jiných vyznání. Na všednodenních skutcích obyčejně dobře poznáme, od koho si lidé nechají svítit na cestu a kým pro ně onen Pán světla vlastně je. Ano, i v tomto se od sebe máme co učit.
Advent, odvažuji se tvrdit, to není jen jedna událost mezi všemi, která do večera odezní. Advent je pouť, která má smysl jen tehdy, když člověk kráčí po své cestě úplně pravdivě a bez předsudků. Není snadné kráčet ve tmě. Udělejme si proto v nadcházejícím čase v srdci místo, ať má světlo naděje vůbec kam vstoupit a kde hřát.
