Z celé své prababičky si pamatuji jediný moment — krátký pohled, úsměv a ticho, ve kterém jsem se styděla promluvit. A až dnes chápu, jak silný příběh se skrývá za tou jedinou vzpomínkou, která se mi vryla do paměti jako stopa, jež nepřestává mluvit.
Co nejvzdálenějšího si ze svého dětství pamatuji, byl moment, kdy mi byly asi tři roky. Byli jsme celá naše rodina na statku na návštěvě u mých prarodičů. Tatínek mě vzal do náručí a šli jsme po krásných točitých schodech do spodního patra za prababičkou. Tehdy ještě žila prababička, maminčina babička.
Od přírody jsem spíše introvertní povahy, což se během života poněkud změnilo, ale všeobecně tíhnu spíše k ostýchavosti. Otevřeli jsme dveře do kuchyně a v krásném zeleném starodávném křesle seděla prababička. Byla to usměvavá starší dáma s krásným šátkem na hlavě. Vyzařovala z ní určitá noblesa. Hezky se na mě podívala a chtěla, abych jí něco řekla. Místo toho, abych něco zašvitořila, schoulila jsem se ještě více k tatínkovi a on místo mě řekl, že se stydím. Chápavě přitakala a víc se nepídila. Jen se zase mile usmála.
Je to moje jediná vzpomínka na ni. A je zajímavé, co si mozek dokáže pamatovat. Od té chvíle to pomalu začíná být už nějaká řádka let. Sice si to vybavuji jako v mlze, ale památka na ni stále existuje.
Ta příjemná dáma v šátku neměla vůbec jednoduchý život. Oba rodiče jí zemřeli, když byla velmi malá. Prý pravděpodobně na španělskou chřipku. Pravdu se už ale nikdo nedozví. O ni a jejího bratra se postarala širší rodina. Když měla věk na vdávání, zjistila, že jí příbuzní sňatek domluvili. S někým, koho údajně vůbec neznala. Díky Bohu ale zrovna toto manželství bylo i tak šťastné.
Vždycky jsem přemýšlela, jaké by to bylo pro mě. Upřímně bych z toho nadšená vůbec nebyla. A možná bych i měla tendence utéct. Jsem ráda, že jsem měla možnost volby a mohla si vybrat sama. Tak, jak jsem chtěla já.
Prý byla starostlivá, pokorná, nestěžovala si… S pradědečkem byli oba silně věřící. A právě víra jim pomohla nadcházející nepokojnou dobu překonat. Nemohla si vybrat, ve které době bude žít. A hlavně, jakým způsobem bude žít. Musela se podřídit. Byla to inspirativní a silná žena.
Prababička, stejně jako další příbuzní, za sebou v naší rodině zanechali otisk. Mrzí mě, že jsem je nemohla poznat více. Čas od času vytáhneme fotky a vzpomínáme. Jsme hrdí na to, jak byli silní a odvážní.
Často přemýšlím o tom, ve které době a kde přesně žiji. A uvědomuji si, že se stále máme opravdu dobře. Upřímně bych se nechtěla ocitnout v době mé prababičky. Ani mých rodičů. Kdybych si mohla vybrat, neměnila bych, kde se právě nacházím. A jsem za to vděčná.
