Církev stojí na křižovatce. Má být prostorem, kde se rodí důvěra – a přitom sama zápasí s dědictvím nedůvěry, které formovalo její tvář po staletí. Pokud má znovu obstát, musí najít odvahu změnit vlastní vnitřní kulturu a naučit se důvěru nejen kázat, ale žít.
V minulém článku jsme představili důvěru jako důležitou křesťanskou hodnotu, kterou mimo jiné právě i křesťané mohou darovat společnosti jako něco cenného a důležitého. Něco, co polarizovaná a rozhádaná společnost, která v nemalé části politického spektra znovu adoruje pseudodarwinistické teze o přežití nejsilnějších na úkor slabých, nutně potřebuje.
Ale zároveň jsme představili důvěru jako něco podstatného, bez čeho se nemůže víra a církevní společenství autenticky rozvíjet a žít. Zrovna v tom je ale ukrytý masivní problém. Aby křesťané mohli důvěru vnášet do společnosti, musejí ji sami zakoušet a prožívat ve svém vlastním církevním společenství. V řadě duchovních centrech a farností se věřící s faráři aktivně snaží o dosažení tohoto cíle, a to i přes strukturální a institucionální překážky. V těchto prostředích pak vyrůstají a pohybují se osobnosti, které se nebojí mimocírkevního světa a jsou schopné s ním vést sebevědomý a kompetentní dialog.
Ještě důležitější než strukturální reformy
Překonání po staletí pěstované, institucionalizované kultury nedůvěry v církvi se jeví jako důležitější aspekt než všechny organizační, disciplinární a strukturální reformy. Do značné míry se ale nemůže podařit ani bez nich. Jeden teolog mi zaslal svůj rukopis o roli důvěry v životě farnosti, který začínal ambiciózním a dobře míněným tvrzením, že bez důvěry nemůže farní ani jiné církevní společenství existovat. Odpověděl jsem mu s hořkým úsměvem, že jak ukazují dějiny, možné to bohužel je, dokonce po celá staletí. Stačí nahradit důvěru mocenským donucením a strachem ze zatracení a sociální izolace. Otázkou je, nakolik se o takovém společenství dá říct, že je skutečně křesťanské, a nakolik je takový přístup duchovně plodný a vede k lidskému růstu.
Jak dokládá rychlý rozklad západního církevního křesťanství, který následoval po zániku staletí trvajícího státního donucování a oslabení komunitního tlaku, nepřítomnost mezilidské důvěry je fatálním rysem věřícího společenství. To zároveň problematizuje sny některých katolíků o tom, že by prostá obnova starého společenského a církevního modelu automaticky přinesla renesanci náboženského života a církevní příslušnosti. Absence vztahů založených na vzájemnosti, důvěře, rovnosti, na těchto bytostně evangelijních hodnotách, v případě křesťanství nutně brání rozvoji autentického církevního, náboženského a duchovního života.
Ostatní nás (opět) předcházejí
Je to tím neúnosnější, čím více se tyto evangelijní hodnoty staly samozřejmostí ve zdánlivě sekularizované, odkřesťanštěné společnosti, a to nejen v občanském, vzdělávacím, ale stále více i profesním životě, a často dokonce na úrovni základních rodinných vazeb. Jestliže má církev svým uspořádáním a stylem života odrážet tvář Boha, o jehož lásce svědčí, pak je třeba brát vážně, že Bůh není primárně tím, kdo cosi požaduje a něčeho se domáhá, ale na prvním místě je tím, kdo (se) dává.
Není třeba čekat na velké reformy shora. Impulzů ke změně smyšlení už vyslal papež František a mnoho dalších moderních křesťanských myslitelů dostatek. Nastal čas vytvářet centra náboženského a duchovního života, kde se kultura mezilidské důvěry bude skutečně plně a reálně žít a kde se budou rozvíjet ta, která již působí, a transformovat všechny farnosti a další církevní prostředí do takových míst.
Změna institucionální kultury
Důležitá je změna institucionální kultury. Zvláště u náboženské organizace jde nejen o efektivitu, kontrolu a funkčnost, ale mnohem více o rovinu symbolického jednání, svědectví a reprezentace. Hodnota papežství nespočívá v tom, že se stále k něčemu vyjadřuje, a ještě méně v tom, že „řídí“ církev, ale mnohem spíše v tom, že existuje jako symbol jednoty církve a její transgenerační kontinuity. Znamená to také celkovou revizi pojetí autority a výkonu moci v církvi. Slovy kardinála Kaspera: „Autorita je totiž odkázána na uznání těch, pro které platí, nemůže ochromit svobodné rozhodnutí opírající se o svědomí … může na ně pouze z pozic plné moci apelovat.“
Jeden z procesů, který k tomu může napomoci a směřovat, je nepochybně synodální cesta církve, motivující všechny věřící, aby se zapojili do dialogu o budoucí podobě církve na základě vzájemné důvěry a otevřeného rozhovoru, nejprve ve svých farnostech a společenstvích a pak i na dalších rovinách, včetně finálně univerzální církve. Tento záměr usiluje o překonání klerikálního rozdělení církve, které samo vytváří bariéry důvěry, a o návrat ke starobylé tradici. Ta spočívá v důvěře ve schopnost církve regenerovat se zdola, přímo v místních církvích, prostřednictvím spontánní iniciativy inspirovaných a skutečně charismatických jedinců a komunit.
Ti musí znovu nalézt důvěru ve smysl a význam svého hledání, zatímco církevní představitelé zase obnovit důvěru v Boží vedení církve různými způsoby a v autentické motivace věřících a duchovních při hledání nové tváře, nových podob a forem církevního života a služby. Bez důvěry, bez jejího obnovení jako podstatného znaku církve to zkrátka nepůjde.
Článek vychází z nově publikované knihy Křesťanství ve víru kulturních válek – papežství, hodnoty, identita, kterou vydalo nakladatelství Vyšehrad.
