Příběh narození Ježíše není jen hezkým příběhem, ale hlubokou výpovědí o tom, komu se Bůh dává poznat. Neobrací se k těm, kdo mají moc, prestiž nebo náboženskou jistotu, ale k pastýřům, cizincům a lidem stojícím na okraji společnosti.
Parabible, která vypráví Ježíšův příběh v dnešním kontextu, přirovnává pastýře k popelářům před ranní směnou. Andělé jim oznamují, že Ježíše najdou jako miminko zavinuté do šály pod mostem na matraci: „Teenagerka bude těhotná, porodí chlapečka a my poznáme, že Bůh je s námi, a ne proti nám.“
V původním příběhu to nebyli popeláři, ale pastýři, což (jak uvidíme) tehdy nebyl až takový rozdíl. „Nedaleko Betléma pásli pastýři ovce. V noci se střídali v hlídkách u svých stád. Najednou se před nimi objevil anděl a celá krajina se rozzářila odleskem Boží slávy. Velice se ho ulekli, ale anděl je uklidňoval: „Nebojte se, nesu vám dobrou zprávu, ze které se mohou radovat všichni lidé.“ (Lukáš 2,8-10 SNC)
Keenerův komentář k historickému pozadí Nového zákona o pastýřích v Lukášově evangeliu říká: Vyprávění každopádně otřáslo hodnotami mnoha věřících, kteří pastýři pohrdali… Pastýři se kvůli své práci nemohli účastnit náboženských aktivit ve svém společenství. Přesněji řečeno, tehdejší elity v celé říši většinou pohlížely na pastýře s nelibostí. Nemohli se pravidelně účastnit náboženského života, byli podezíráni z krádeží a považováni za nedůvěryhodné svědky při soudu.
Přesto se tito pastýři vydali za Spasitelem, aby ho spatřili na vlastní oči. Potom začali rozhlašovat to, co viděli, a chválit Boha. Z Lukášova příběhu ale nevíme, jestli někdo jejich zvěsti uvěřil – právě kvůli jejich postavení ve společnosti. Pastýři se dokázali povznést nad svůj společenský status (nebrali se tak vážně) a přes všeobecnou nelibost přinášeli radostnou zvěst. Pokud jde o evangelium, je totiž důležitější dobrá zpráva než ten, kdo ji zvěstuje. A co my? Pokud nám někdo něco sděluje, vnímáme jen to, jak je nám sympatický, nudný, zajímavý, nebo vnímáme také to, jestli je v dané zvěsti Boží pravda?
Mágové z východu se klanějí Ježíši
V souvislosti s narozením Ježíše se také často mluví o třech králích z východu, kteří se mu přišli poklonit. Bible ale přesně neříká, že byli tři – pravděpodobně to mohla být i celá karavana. A také to nebyli králové, originální jazyk Bible používá slovo magoi. Tak to má například i Český studijní překlad Bible: Když se Ježíš narodil v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mágové od východu přišli do Jeruzaléma. (Mt 2,1)
Keener říká: Starověcí spisovatelé a posluchači často postavy v příbězích srovnávali nebo stavěli do protikladu. Zde se izraelský vládce chová jako pohanský král, zatímco pravého krále Izraele přicházejí uctít pohané. Mezitím učitelé náboženství, kteří toho vědí nejvíce, už dokonce ani při Ježíšově narození nejednají podle pravdy.
„Mudrci“ byli pohanští astrologové, jejichž věštecké schopnosti byly v řecko-římském světě všeobecně uznávány. Přestože Starý Zákon předpovídání na základě znamení na mnoha místech zakazuje, Bůh se navzdory tomu dává těmto mágům poznat skrze jejich astrologii. Dává se jim poznat jejich jazykem, skrze jejich poznání – podobně jako dneska mnohým intelektuálům, vědcům a různě alternativně duchovním lidem…
Od mágů z východu se můžeme naučit pokoře a odhodlanosti vyjít ze své komfortní zóny. Zatímco izraelští duchovní a pohlaváři se kvůli pohodlnosti, strachu ze ztráty vlivu a neochotě změnit status quo k mesiáši nepřiznali, v pohanech se naopak vzbudila touha po poznání a setkání s Tím, který vykupuje lidstvo.
Vánoční vyprávění dopadá na srdce těch, kdo běžně nejsou v centru pozornosti. Zatímco ti, kteří mají vše pod kontrolou, se v tom nejdůležitějším ztrácí. Vždyť právě Marie ve své modlitbě, která je zapsaná v evangeliu Lukáše, modlí v tomto duchu: Svou paží dokázal moc, rozehnal ty, kdo mají v srdci pyšné myšlenky. Mocné svrhl z trůnů a ponížené povýšil. Hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. (Lk 1,51-53 B21) Podobné věci později zaznívají od Ježíše v evangeliích: Mnozí první budou poslední a poslední první.
Výzva vánočního příběhu
Tento princip, který vidíme kolem příběhu Ježíšova narození, kde outsideři jednají a insideři jsou pasivní, jako by se prolínal celým Ježíšovým životem i jeho vyučováním. Ježíš neustále svým postojem milosti vůči nenáboženským lidem ty náboženské provokoval. Při jeho prvním vystoupení v Kafarnaum řekl svým sousedům a blízkým o tom, že přišel přinést svobodu (milostivé léto).
Je to fascinující příhoda z Ježíšova života. Ježíš tady říká, proč vlastně přišel – vyhlásit svobodu zajatým. Když čte starozákonní svitek, čte jen pasáž o milosti a nepokračuje dále, kde Izajáš navazuje o soudu a hněvu – a to je samo o sobě velmi zajímavé. A ještě zajímavější je, že ho za to kázání málem zabili.
Ježíš ale ani potom nedá pokoj. Outsideři dále vystupují v jeho podobenstvích jako hrdinové – Židy opovrhovaný Samařan pomáhá zraněnému, kdežto zbožní lidé se od něj odvracejí (Lk 10). Hříšný celník se modlí za odpuštění a nemá ani odvahu zvednout zrak k Bohu, kdežto člověk věřící v Boha, co je se sebou samým spokojený, děkuje za to, že není jako ten celník. Přitom si na něj pomyslně ukazuje prstem (Lk 18).
A mohli bychom pokračovat dalšími podobenstvími – ti, co jsou pozváni na svatební hostinu, se vymlouvají, že nemůžou přijít, a tak nakonec přijdou ti, od kterých se to vůbec nečekalo (Lk 14). Nakonec Ježíš náboženským lidem říká: celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího Království (Mt 21). Pořád se tady opakuje podobný princip. Nejedná se o nějakou levnou provokaci, ale jde o Kristův nárok vlády v našich životech.
Někdy máme tendenci druhé poměřovat metrem spravedlnosti a sobě měřit metrem milosti. Někdy můžeme mít na druhé lidi namířený prst soudu nebo pohrdání. Vyžaduje to úsilí nastavit si ten vnitřní kompas tak, aby vždy začínal od nás a ke druhým směřoval střelkou milosti. Podobně jako skutečný kompas, který se musí nejdřív srovnat podle svého vnitřního magnetu, než ukáže správný směr.
Boží Království nás však nevede ke sebestřednosti, ale vždy ukazuje ke druhým. Ježíš říká, že to nejpodstatnější, je milovat Boha a milovat bližního. Někteří neznají Boha, ale milují své bližní (a tak jsou možná tajnými Božími ctiteli). Někteří tvrdí, že znají Boha, ale lásku k bližnímu u nich vidíme jen velmi ztěžka.
Vánoční příběh nám ukazuje, že Bůh přichází k těm, kdo jsou na okraji, a vyzývá nás, abychom nenechali svou víru uváznout v pohodlí, zvyku nebo setrvačnosti zbožnosti.
Stejně jako pastýři a mágové, i my jsme voláni vyjít ze své komfortní zóny. Měli bychom hledat Boží pravdu a aktivně přinášet radost a milost těm, kteří ji nejvíce potřebují. Pravý Král, Ježíš, chce vládnout našemu životu nejen slovem, ale skutky – a naše odpověď spočívá v tom, že necháme jeho lásku formovat naše srdce, rozhodnutí a vztahy každý den.
