Německé Porýní-Falc zakázalo neohlášené testy s odůvodněním, že škola nemá na děti vyvíjet tlak. Jenže právě tlak, zátěž a zkouška jsou tím, co člověka v životě formuje a připravuje na realitu. Škola, která místo odolnosti pěstuje pouze pohodu, vychovává nepřipravenost.
Ještě jednou se vrátím k tématu školy. Už jsme v glose uvažovali o nákladech a neefektivitě inkluzivního školství v podobě, v jaké je dnes prosazováno. Dnes se chci změřit na jiný fenomén, který se objevil v sousedním Německu, který by se ale zjevně líbil i mnohým z našich žáků či studentů. Podle serveru Aktuálně.cz zakázala před nějakým časem Německá spolková země Porýní-Falc na školách předem neohlášené testy.
Podle zemského ministra školství Svena Teubera nemá být škola místem, kde se na děti vytváří tlak, ale místem podpory jejich rozvoje. Řekl, že „stále více dětí a mladistvých vnímá školu jako prostor, kde se necítí dobře.“Cílem je podle něj rozvíjet kompetence žáků, „a to nikoliv tlakem, ale možností dobré přípravy.“
Jinými slovy, pan ministr vlastně říká, že smyslem školy je naučit se na test. Já si vždycky myslel, že smyslem školy je připravit žáky a studenty na život. Na život, který se s nimi mazlit nebude. Obávám se, že mnoho, ne-li většina z těch, kteří dnes stojí s nataženou rukou a čekají, že je bude živit stát, protože na to přece mají právo, toužila ve svých školních letech, mít se ve škole především dobře, být v chillu, jak se dnes říká. Nešlo jim o informace, nešlo o vlastní růst, o nabývání znalostí ani o získávání schopností se učit. Šlo jim o pohodu.
S těmi kompetencemi je to těžké. Tisíciletá zkušenost ukazuje, že se člověk mění jen pod tlakem. Pokud je nám dobře, zůstáváme stále stejní, nechceme se měnit. Že se nám nabídne možnost dobré přípravy, to většinou mnoho neznamená, málokdo toho využije.
V dospělém životě se s někdejšími žáky nikdo mazat nebude. A nejde jen o lidi, jde o svět jako takový. Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, věděla moudrost prostých lidí. Nic se na tom nezměnilo. Jedním z nejvýznamnějších úkolů školy je žáky a studenty na tyto nečekané události, zvláště na ty zlé, připravit. Naučit je unést je, nezhroutit se, odolat a vytrvat i v těžkostech. To nejde učit teoreticky, to je třeba zažívat, cvičit se v tom.
„Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky,“ psal apoštol Jakub. Podivná výzva, a to tím více, že tady nejde o školní zkoušení. Z jiných biblických textů, třeba z toho, co psal apoštol Petr, je zjevné, že zkouškami se v novozákonních textech myslí především utrpení. Radujte se, když se máte zle, píše vlastně Jakub.
To už je úplně podivné. Proč bych se měl radovat z trápení? Protože mě dotlačí ke změně. Protože představuje výzvu, která mi pomůže něco zlepšit. Jistě, může mě posunout i k horšímu, to už je ale jen na mně, čemu dám přednost, jestli se posunu k dobrému, nebo ke zlému. To zůstává mojí vlastní volbou. Ta zkouška, to trápení mne ovšem zvedne ze židle, nedovolí mi zůstat na místě, usnout na vavřínech. Vynutí si změnu – a o to jde.
Mladí lidé po výzvách touží. Tik Tok jich je plný, většinou se tam za výzvu pokládá impulz někomu ublížit. Skutečnou výzvou je poprat se sám se sebou, obstát i v nečekaných situacích, naučit se ukázněnosti a přísnosti k sobě. Takové výzvy nám mohou pomoci obstát v životě a k něčemu být. Nejen pro sebe, ale i pro své okolí.
Za Rádio 7: Petr Raus
