Co je to za Boha, který přikazuje Izraeli vyhubit celé národy?! To byla hlavní kontroverzní otázka, kterou jsme otevřeli tuto sérii. Nyní se ve třetí části blíže podíváme na to, jaký je vlastně Bůh a jak je možné, že křesťané dokážou racionálně důvěřovat Božímu charakteru, i když ne vždy rozumějí jeho rozhodnutím.
V první části série jsme se podívali na důvody, které udává samotná Bible pro vyhnání a zničení Kanaánců. Také jsme mohli vidět, že Bůh jednal podobně přísně i s Izraelem, když následoval praktiky pohanů. Také jsme zdůvodnili, proč tyto příběhy nemohou být žádným základem pro ospravedlňování podobného jednání. Ve druhé části jsme se zaměřili více na filozofické aspekty tohoto problému. Od čeho vlastně odvozujeme své morální soudy a jaké jsou limity našich soudů?
Bůh Staré a Nové smlouvy
Není ojedinělé setkat se s názorem, že Bůh Staré smlouvy (Izraele) je odlišný od Boha Nové smlouvy (církve). Bůh Stvořitel se klade do protikladu k Bohu Otci, kterého přináší Ježíš. Za tímto je snaha se takto oddělit od nepohodlných událostí, které popisuje Stará smlouva. Můžeme však oddělit víru v Ježíše a dobrého Boha Otce od starosmluvní víry v Boha Jahveho? Je několik důvodů, proč není správné tak učinit.
Ježíš viděl sám sebe jako naplnění starosmluvních proroctví. Těch proroctví, která hlásali proroci na pokyn Jahveho. Ježíš vidí sám sebe jako kontinuální naplnění toho, o čem mluví TANAK (hebrejské označení spisů, které křesťané nazývají Stará smlouva). Když mluvil o Bohu, mluvil evidentně o Bohu Izraele, kterým je Jahve. Nikde ani nenaznačil, že by hlásal jiného Boha než toho, který se dal znát Izraeli jako Jahve.
Bůh, v něhož věřili učedníci, tedy Bůh Izraele, je také Bohem a Otcem Ježíše. Ježíš dokonce několikrát označil sám sebe způsobem, že to jeho posluchači mohli chápat jako odkaz na Jahveho. Jahve se představil Mojžíšovi jako „já jsem“ (2 Mojžíšova 3:14). V Evangeliu podle Jana je zachyceno sedm Ježíšových „já jsem“ výroků: Já jsem chléb života (Jan 6:35), já jsem světlo světa (Jan 8:12), já jsem dveře (Jan 10:7), já jsem dobrý pastýř (Jan 10:11), já jsem vzkříšení a život (Jan 11:25), já jsem cesta, pravda a život (Jan 14:6) a já jsem pravá réva (Jan 15:1).
Pojednání o konceptu trojjediného Boha přesahuje možnosti tohoto článku. Zde se spokojíme s konstatováním, že evangelia zachycují výroky Ježíše, které křesťané chápou jako jeho sebeidentifikaci s Jahvem. Bůh Nové smlouvy není jen láska a milost (Jan 3:16; 1 Janova 4:8-10), ale je i přísnost trestající nespravedlnost (Matouš 13:41-42; 2 Tesalonickým 1:8-9 nebo i Židům 10:30-31). Boží výchova je přísná (Židům 12:6); sám Ježíš se projevoval přísně a s hněvem (Matouš 21:12-13; Matouš 23); nemluvě o konečném soudu, přičemž sám Ježíš přijde jako konečný Soudce (např. Matouš 25:46; Zjevení 11:18).
Bůh Staré smlouvy není jen přísný a trestající, ale je také plný milosti a lásky a ochoten odpouštět: Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a lítostivý, shovívavý a hojný v milosti a věrnosti…“ (2 Mojžíšova 34:6). Jehve je odpouštějící Bůh (Izajáš 55:7); je hojný v milosti a ochoten odpouštět (Žalm 86:5). Hospodinovy skutky lásky nepřestávají, neboť Jeho milosrdenství nekončí; obnovují se každého rána, velká je Tvá věrnost (Žalm 3:22n).
Z výše uvedených příkladů vidíme, že tvrzení, že starosmluvní Bůh je tvrdý a nemilosrdný, zatímco novosmluvní Bůh je přívětivý a laskavý, je velmi zjednodušující a nepravdivé, protože deformuje obraz Boha, jak je komplexně představen v biblických textech. Na základě toho ani nemůžeme oddělovat Boha Izraele od Boha Ježíše.
Postoj Jahveho k nežidům
Je známo, že Bible představuje Izrael jako Bohem vyvolený národ. Toto způsobilo a dodnes způsobuje mnoho nedorozumění a zjednodušení. Znamená vyvolení Izraele zavržení ostatních? Má Izrael u Boha jakousi protekci a ostatní si to odskáčou?
Už v první části jsme poukázali na to, že Bůh trestal opakovaně i Izrael. Poroba, otroctví byly opakovaně Božím soudem nad Izraelem. Čili Izrael si zažil v jiné době podobné věci jako ti, kteří umírali pod mečem Izraelců.
Které jsou ty texty, kde se starosmluvní Bůh projevuje jako milující i pro nežidy?
Izrael má milovat cizince, kteří žijí mezi nimi (3 Mojžíšiva 18:33n). Dokonce zde je výslovně napsáno, že Izraelci mají milovat cizince jako sami sebe! Tedy nejen bližního (souseda), ale i cizince! Bůh připomíná Izraeli, že žil jako cizinec a otrok v Egyptě. Proto Izrael se má chovat k cizincům žijícím mezi nimi s láskou. Bůh … miluje cizince a dává mu chléb i oděv. Proto milujte cizince, vždyť i vy jste byli cizinci v Egyptě (5 Mojžíšova 10:17).
Výjimečnou knihou je v tomto směru prorok Jonáš, kde je popsáno jak se Bůh smilouvá nad asyrským Ninive. Je to projev Boží milosti, neboť Asyřané byli krutý a pohanský národ (srov. kniha Marnotratný prorok od T. Kellera, vyd. EVS). Asyřané byli známi svým brutálním zacházením s nepřáteli, včetně masových deportací, zotročování, masového zabíjení a poprav válečných zajatců (např. nabodávání na kůly, stahování z kůže…).
Pomocí této taktiky ovládali obyvatelstvo a udržovali si moc nad dobytými územími. Tato kniha konfrontuje židovský šovinismus. Prorok nechce jít kázat do Ninive, protože tuší, že Bůh by se mohl smilovat nad jejich nepřáteli. A když se Bůh opravdu smiluje, je z toho nešťastný a dostává se opakovaně do konfliktu s Bohem. I když liberální teologové považují Jonášův příběh za nehistorický, nic to nemění na tom, že jedna z biblických knih jednoznačně ukazuje, že Bohu není lhostejný osud nežidů.
Jaký je vlastně Bůh?
Bůh nechce, aby hříšník zahynul. Bůh má cíl zachránit, koho se jen dá. Bůh se neraduje ze smrti člověka. Bůh se nevyžívá v krutosti. Tak zní společné svědectví Staré i Nové smlouvy. „Mohu mít snad zálibu ve smrti bezbožného,“ zní výrok Pána, Hospodina, „a ne v tom, aby se odvrátil od své cesty a zůstal naživu? (Ezechiel 18:23). „Vždyť nemám zálibu ve smrti toho, kdo musí zemřít,“ zní výrok Pána, Hospodina. „Obraťte se a žijte!“ (Ezechiel 18:32).
Je Bůh Bible krutý? (I.)
Řekni jim: ‚Jak žiji,‘ zní výrok Pána, Hospodina, ‚nemám zálibu ve smrti bezbožného, ale v tom, že se bezbožný odvrátí od svého způsobu života a bude žít. Odvraťte se, odvraťte od svých špatných způsobů života! (Ezechiel 33:11).
Pán neměšká se zaslíbením, jak se někteří domnívají, ale vyčkává, neboť nechce, aby někdo zahynul, ale aby se všichni dali na pokání (2 Petrova 3:9). Podle Bible je základní optika, kterou se Bůh dívá na člověka, jeho láska vůči člověku, jeho zájem o dobro člověka. Jelikož je však Bůh i spravedlivý a nenávidící zlo, tak důsledkem je i trest a soud.
Otázkou je, jestli tomu dokážeme uvěřit. Máme-li s Bohem, církví či vírou nějakou špatnou zkušenost, možná jsme frustrovaní či jednoduše naštvaní na Boha, je těžké věřit v Boží dobrotu. Pokud nám vadí myšlenka trestu či soudu, je třeba si položit otázku, zda by Bůh vůbec byl dobrým Bohem, kdyby netrestal zlo? Ve skutečnosti takový Bůh by byl buď slaboch nebo příliš lhostejný či nespravedlivý.
Boha poznáváme díky Ježíši
Pokud chceme vědět, jaký je Bůh křesťanů, Bůh Bible, je třeba v první řadě podívat na Ježíše a jeho charakter. Sám Ježíš podporuje naplno takové chápání, když říká: Kdo mě viděl, viděl Otce (Jan 14:9) nebo Já a Otec jedno jsme (Jan 10:30).
Stejné chápání vyjadřovali i první křesťané: Boha nikdo nikdy neviděl; jednorozený Syn Boží, který je v klíně Otcovém, ten (Ho) známým učinil (Jan 1:18). Mnohokrát a různým způsobem mluvil kdysi Bůh otcem ústy proroků. V těchto posledních dnech promluvil k nám v Synu, kterého ustanovil za dědice všeho a skrze něhož stvořil i svět (Židům 1:1-2).
Bůh nechce, aby hříšník zahynul. Bůh chce, aby žil. Bůh přeje člověku dobře, i když se mu děje špatně. Proč to potom Bůh dopustí, či dokonce působí? Na tu otázku nemáme zcela vyčerpávající odpověď. Opravdu může mít důvody, kterým my nerozumíme. Ale i tak můžeme věřit v dobrého Boha. Ne, není to slepá víra. Není to slepý skok do tmy.
Není to víra navzdory faktům. Je to víra, která se opírá o fakta, zejména o jeden nejdůležitější fakt – a tím je Ježíš Kristus. V Ježíši Kristu se setkáváme s trpícím Bohem. S Bohem, který se stal zranitelným a smrtelným. S Bohem, který trpí. Všichni ti, kdo jsou naštvaní na Boha, se mohou podívat na Ježíše, protože On už schytal místo nás to, co jsme měli schytat my.
Díky Bohu, že to, co se stalo Ježíši, nebylo fér. Pokud by byl Bůh férový, tak by musel odsoudit nás. Jak naplnit spravedlnost a milost v jednom kroku? Tak, že někdo vezme vinu na sebe namísto provinilce. Přesně to udělal Ježíš (viz 2 Korinstým 5:21). Neboť na toho, který se nikdy nedopustil ničeho špatného, vložil veškerý náš hřích a jeho spravedlnost přenesl na nás. Ježíš Kristus je důvodem, proč může křesťan věřit v dobrého Boha i přesto, že nemá odpovědi na všechny otázky.
