Voláme specialisty a opraváře k lecčemu, i když – pravda – v dnešní „společnosti použij a vyhoď“, jak ji nazval papež František, se už řada věcí neopravuje. Krátce poslouží a skončí v popelnici. Jenže člověk tu není jen na chvíli a do popelnice nepatří.
Zaujala mě slova našeho faráře, dona Daria. Do kněžské služby patří i pohřbívání, a tak je pravidelně volán k této poslední službě člověku. A je to dobře. Vždycky si rád připomenu slova Josefa Čapka, který ctil církev za to, že dokázala uchovat posvátný význam velkých životních událostí. Napsal:
„Církev dovedla dát přiměřeně velkou a významnou formu (výraz) velkým okamžikům lidského života, jakými jsou vstup do života, manželství a smrt.“
Ještě důležitější než samotný pohřeb je však to, co se odehrává předtím – příprava na konec, smíření a rozloučení. A právě tady mě slova našeho faráře zarazila. Většina lidí se u nás stále alespoň formálně hlásí k římskokatolické církvi. Pozůstalí, obvykle děti, sice kněze zavolají a požádají ho o pohřeb, ale naprostou většinu z nich vůbec nenapadne zavolat ho dříve – ve chvíli, kdy se jejich blízký loučí se životem a přibližuje se jeho vyvrcholení.
Nejsme zde jen na chvíli
Je to zvláštní. Mnozí lidé úzkostlivě pečují o své věci, aby jim dobře a dlouho sloužily. Jak je ale možné, že se vytratilo povědomí o péči o duši – právě v rozhodujícím okamžiku života? Formálně řečeno: mrtvý člověk už kněze nepotřebuje. Mnoho svatých zemřelo bez přítomnosti duchovního a bylo pohřbeno bůhvíkde. Kněze ale potřebují živí – a na konci života nejvíc.
Dario dobře ví, že ve stárnoucí populaci žije řada lidí sama, doma nebo v domovech pro seniory. A přece, při vší zdravotní a hygienické péči, se ve většině případů stane, že člověk zemře bez duchovního doprovodu. Bez kněze, který má Bohem svěřený dar – vypravit člověka na jeho poslední cestu tak, aby odcházel smířený a oproštěný od všeho, co ho tíží.
Voláme specialisty a opraváře k lecčemu, i když – pravda – v dnešní „společnosti použij a vyhoď“, jak ji nazval papež František, se už řada věcí neopravuje. Krátce poslouží a skončí v popelnici. Jenže člověk tu není jen na chvíli a do popelnice nepatří. Je předivem vztahů, otiskem paměti druhých. Pomáhal růst své rodině, obci i církvi. A přesto, když se jeho život blíží k cíli, mu nikdo z těch, na nichž je závislý, nezavolá kněze – člověka, kterého církev povolala, aby druhé doprovázel.
Žijeme uspěchané životy
Po člověku zůstanou fotografie – z křtu, biřmování, svatby, rodinných oslav i z cest po světě. Možná i pár snímků z pohřbu. Ale žádná fotka nemůže nahradit to, co do posledních okamžiků člověka skutečně patří: smíření se sebou samým, s dětmi, s blízkými – i s těmi, kdo mu ublížili nebo kterým ublížil on. To smíření, v němž hraje důležitou roli kněz či jiný duchovní průvodce, je klíčové nejen pro umírajícího, ale i pro ty, kdo po něm zůstanou.
Volat kněze k pohřbu místo ke smíření, zpovědi a duchovní útěše je zvláštním obrazem uspěchané doby, v níž lidé kolem sebe spíše procházejí, než aby se opravdu zastavili.
Nadešel podzim a s ním i čas, kdy se dny krátí a počasí horší. Mnoho lidí zůstává doma – a některé z nich čeká jejich poslední cesta. Cesta z bytu či domu Domů, k Bohu. Nevnucujme druhým kněze, ale pamatujme, aby o možnosti duchovního doprovázení věděli. Moje zkušenost je taková, že i lidé, kteří se po léta vyhýbali kostelu, se na dohled svého konce dokážou radovat z toho, že k nim kněz přijde. Pomůže jim zbavit se toho, co je tíží, a vyslovit to, co by nemělo zůstat nevyslovené.
