Co je víra? Německý biskup a teolog Klaus Hemmerle ukazuje, že víra se nerodí v abstraktních definicích, ale v konkrétním vztahu – jedinečným děním mezi člověkem a Bohem. Nad jeho pozoruhodnou knihou Jak se děje víra, která nyní vyšla v češtině, diskutovali v Dominikánské 8 teolog David Bouma, filozof Eduard Fiedler a vedoucí pražského Střediska pro katechezi a výuku náboženství Lenka Jeřábková. Moderoval Benedikt Mohelník OP.
I když – nebo možná právě proto – že v sobě Klaus Hemmerle (1929–1994) spojoval různé talenty a role, stojí ve stínu více profilovaných velkých jmen německé teologie druhé poloviny 20. století, jako je např. Joseph Ratzinger nebo Karl Rahner. Náročné spekulativní dílo, které se pojí s první fází jeho života jako filozofa a teologa, zůstalo spíše torzem. Dřív, než mohlo být dál rozvíjeno, se muselo vtělit do služby biskupa lidem, kdy jeho pozornost víc směrovala k praktickým otázkám.
Avšak jistě také díky svému vzdělání a akademické dráze, kdy usiloval o důvěryhodné propojení moderního filozofického myšlení zaměřeného na subjekt s tradiční objektivně orientovanou křesťanskou metafyzikou, si mohl později v hierarchické funkci uchovat inspirativní zájem o to, co je opravdu podstatné a živé. „Horuje proti tomu chápat víru jako jakési muzeum nebo soubor pevně daných pravd,“ říká Benedikt Mohelník OP a poukazuje na obraz cesty, s nímž Hemmerle pracuje.
Víru nelze druhým jednoduše odevzdat jako vzácný balík – předat můžeme jenom nauku zabalenou do naší vlastní omezené zkušenosti a představ. Lenka Jeřábková katechetům a katechetkám ve formaci zdůrazňuje důležitost individuálního doprovázení každého člověka. Člověk, který hledá smysl svého života, se přitom vydává hned na několik cest – i když často ne najednou, ale v různém pořadí a intenzitě. Putuje sám do sebe, hledá přesah a objevuje společenství. „Říkám jim, že se musí smířit s tím, že doprovázeného budou muset včas do jisté míry opustit, aby mohl odbočit na svoji vlastní cestu, abychom ho nedrželi na té naší cestě,“ popisuje.
Víra potřebuje schopnost se ptát. „Má-li víra autenticky vstoupit do života člověka, měla by nějakým způsobem nasednout na jeho hledání, myšlení a tázání,“ myslí si David Bouma a popisuje, že lidé mají nejednou opačný dojem, že se jim tímto způsobem něco zvenčí vnucuje. Důvodem může být také to, že se při kontaktu s církví setkali s velmi úzkou definicí víry nebo rovnou s manipulací. Způsob, jakým se děje naše víra, vychází z obrazu Boha, který máme. „Obraz Boha, který je dynamický a vztahový, který je láska, zásadním způsobem modeluje odpověď, které říkáme víra,“ doplňuje.
Mohlo by se zdát, že o tomto niterném dění, vztahu mého já s Božím ty, není možné adekvátně a srozumitelně vypovídat. Tady se podle Hemmerleho ukazuje jeden ze zcela praktických důsledků trojičního obrazu Boha, který je pro křesťanskou víru určující. „To, jakým způsobem jsme oslovováni jako synové a dcery Otcem, jak na to ve svém životě odpovídáme, je vztahovým děním, které je samo o sobě osobou,“ říká Eduard Fiedler a vysvětluje, jak právě osoba Ducha svatého vytváří jakýsi další pohyb, který umožňuje se otevřít a překročit čistě dialogickou perspektivu, ve které je vztah Já–Ty vrcholem kvalitního vztahu.
„V trojiční perspektivě to dialogické, otcovsko-synovské pokračuje v Duchu, který buduje naše společné my, umožňuje uvidět komunikaci toho nejintimnějšího tajemství dál s druhými, v celém světě.“ Křesťanská víra proto nutně zasazuje člověka do společenství jiných lidí a všeho stvoření – nejen do církve, ale do světa a jeho rozvíjejících se dějin, čehož byl Hemmerle dobrým příkladem nejenom teoreticky, ale i prakticky.
Audio a video záznam debaty naleznete v archivu na webu Dominikánská 8 nebo přímo na kanálu YouTube a na podcastových platformách Spotify, Apple Podcasts a SoundCloud.
Autorka: Zuzana R. Matisovská
